ARCHIV

Máme proč se bránit?

Luboš Dobrovský píše v páteční MfD, že je třeba zpomalit řízenou destrukci české armády a zároveň zahájit věcnou odbornou i veřejnou debatu o obranné politice ČR. V této souvislosti se podle něho kladou mj. otázky vlastenectví a občanského vědomí společné odpovědnosti za obranu a ochranu země.

To je velmi podstatný problém: od listopadového převratu se u nás prosazuje přesvědčení, že obrana země je nejvhodnější obor pro stále velmi nutné úspory – v nové situaci není důležitá, protože nám nic bezprostředně nehrozí. A zároveň taky snaha armádu profesionalizovat, která vychází vstříc nechuti lidí k „základní vojenské službě“ a je snadným zdrojem voličské přízně.

Obrana země přitom není jen záležitost odborníků. Dotýká se každého občana. Proto se cítím oprávněn k následujícím poznámkám.

Euforie, která se zmocnila české veřejnosti při vstupu do NATO, spočívá na představě, že pokud jde o obranu, máme jednou provždy vystaráno. Lidé, kteří takto uvažují, vycházejí z toho, jak Aliance fungovala v době studené války. Česká republika jako by chtěla kopírovat pozici západoevropských států, které tehdy věděly, že hlavní tíha úkolu spočívá na bedrech Spojených států, a tak ho samy více či méně zanedbávaly. Česká představa je, že tíha úkolu spočívá na bedrech silnějších spojenců.

Od doby studené války se však mnoho změnilo. Situace se otevřela v dobrém i ve zlém. V současné době se problematizují euroatlantické vztahy a ke slovu přichází nová globální hrozba, islámský terorismus.

Bojeschopnost přitom není jen otázka vojenské techniky. Obecně vzato záleží na stavu, odhodlání celé společnosti. Jak je tomu tedy s naší bojeschopností? Lidé jsou odhodláni bojovat v promeškaných bitvách minulosti (např. v roce 1938), nebo s virtuálním protivníkem, u něhož je předem jasné, že s námi bojovat nechce a nebude (Německo).

Zároveň platí, že země, i ta, která disponuje nejsilnějšími spojenci, nemůže jen pasivně spoléhat na druhé. Musí se umět aspoň dočasně a v tom základním postarat sama o sebe a dokázat tak, že si zaslouží, aby jí bylo pomoženo. Tragédie např. Jižního Vietnamu byla, že právě tohle nedokázal: proto mu nakonec nebyla nic platná ani pomoc první supervelmoci světa.

Z našeho bezprostředního okolí a ze Západu nám nehrozí útok. Tím není řečeno, že se můžeme stoprocentně spolehnout na naše spojenecké vazby. Rozvolňování vztahů k USA v době, kdy se západoevropským zemím zdá, že už je nepotřebují, znamená varovný otazník nad jejich trvalostí. Je v budoucnu například úplně vyloučeno mnichovanství, to znamená rezignace na spojenecké závazky pod tlakem a z pocitu vlastní slabosti, zdůvodňovaná tím, že si spojenec své problémy způsobil sám (což je v menší či větší míře vždycky pravda, jen to nemůže sloužit jako alibi)?

V současné době se bude redukovat armáda ČR s tím, že některé složky nezbytné pro efektivní obranu budou eliminovány nebo zcela podstatně omezeny (tanky, protiletadlová obrana). Zároveň má být armáda úplně profesionalizována. Neznamená to, že nepřípustným způsobem přesouváme na někoho jiného takovou dávku odpovědnosti za naši obranu, které nemáme právo se zbavovat?

Je to ostatně naléhavé i vzhledem k rozpuku terorismu, nového a mimořádně zákeřného způsobu boje, kterým se nastoluje stálý a přitom skrytý válečný stav. V takové situaci jistě hrají na slovo vzatí profesionálové důležitou roli, zároveň však platí, že vojákem musí být do jisté míry každý.

Je zajímavé, že na faktickém odbourávání obranyschopnosti země se od počátku podílejí lidé, kteří mají plnou pusu národovectví a národních zájmů. Ta úplně základní otázka tedy zní: Chceme se bránit v případě skutečného, nikoli virtuálního ohrožení? Máme něco, co nám stojí za to, abychom to společně bránili třeba i s nasazením vlastního života? Máme vůbec nějaký společný národní zájem?

Události 10. října 2003