Úzká cesta z marasmu

Je celkem banální věc konstatovat, že u nás kdekdo (i autor těchto řádků) po loňských volbách do PS očekával poměrně stabilní vládu. Formálně vzato není divu, takový výsledek ČR nepamatuje. Místo toho následovala vleklá a prohlubující se vládní krize, jaká tu od ledna 1993 nebyla. Prozíravější pozorovatel si to mohl předem spočítat: triumfální vítězství „pravice“ se odehrálo jaksi samo od sebe, způsobily ho spíš než přednosti vítězů odpudivé nedostatky poražených (Jiří Paroubek). Aby politické vítězství za něco stálo, muselo by být být plodem tvrdé, cílevědomé a dlouhodobé práce.

Bezprostřední příčinou krize bylo, jak se dnes tvrdí, to, že ODS došla trpělivost s Věcmi veřejnými. Jenže proč s nimi ODS vlastně trpělivost měla (například tehdy, když je obdarovala ministerstvem vnitra, což bylo už v té době předmětem mediální kritiky)?

Teze, s níž ODS vyrazila do útoku, zní: Věci veřejné jsou jen přestrojená firma, jde o průlom ekonomiky do politiky. Vychází se zjevně z toho, co cca před pár dny zveřejnili v MfD (jeden písemný materiál, jeden záznam, vlastně odposlech (!) z let 2007 a 8). To je ovšem omyl, celá záležitost se tak bagatelizuje. Faktický lídr VV Bárta celkem věrohodně namítá, že v době, kdy oba materiály vznikly, neměl vůbec ambice proniknout v politice na celostátní úroveň. Jeho plány se týkaly komunální a celopražské úrovně a zjevně šlo „jen“ o to, využít nevýznamnou komunální straničku, které se zmocnil, jako servisní organizaci pro prosazení jeho podnikatelských zájmů. To se samozřejmě nemá dělat (na tomto principu je založené „kmotrovství“), bohužel to dnes dělá v zastřenější podobě kdekdo. Po dramatickém vzrůstu preferencí a triumfu v celostátních volbách se dnes projekt jmenuje Věci veřejné, z ABL se stala pouhá servisní organizace, řekl bych, že se dnes už bez ní obejdou, posloužila jako první článek rakety, která vynesla na oběžnou dráhu raketoplán.

Je to příkladný problém „nové strany“, k níž se upínají naděje lidí, kteří chtějí, aby politika k něčemu vypadala, aniž by byli ochotni pro to něco udělat. Moderní česká politika od národního obrození stála přitom na masarykovské „politické práci drobné“, na iniciativě lidí, jejichž politické ambice nepřekračovaly rámec jejich bezprostředního okolí a která se neomezovala na kroužkování kandidátek odzadu v celostátních volbách. Měřeno tímto mustrem jsou všechny dnešní politické strany domy stavěné od střechy, přičemž stavitelé se k přízemí a k základům zatím nedopracovali: tedy v lepším případě vzdušnými zámky. Typický příklad je TOP09, ale i ODS a ČSSD leccos chybí. Představa, že se bez této drobné politické práce objeví deus ex machina, vede logicky k Věcem veřejným.

Ke vzniku opravdu nové celostátně úspěšné strany je dnes zapotřebí spousta peněz a solidní personální základna. V případě VV obojí poskytla bezpečnostní agentura. Její manažeři vzhledem ke svým zkušenostem využívají prostředky, které by ve staré dobré Anglii asi neprošly, ale u nás se nepovažují za zcela excentrické. Politický program strany je čistý marketingový projekt, postavený na několika populistických výkřicích, s nimiž musí souhlasit kdekdo (přímá demokracie, boj proti korupci, kmotrům a dinosaurům) a dá se libovolně směrovat tu doprava, tu doleva. Neodmyslitelným průvodním dějem je mesianismus hybatele projektu („pokud se dopouštíme špatností, musíme je vykoupit významnějším prvkem sociálního altruismu, než je naše provinění“). Jak vidno, pojí se mesianismus s cynismem (v této jedné věci to připomíná trochu leninskou ruskou ideologii). Kult novosti a neposkvrněnosti, jakým trpí naše veřejnost a jemuž VV vyšly maximálně vstříc, je nesmyslný a politicky nebezpečný. Zároveň platí, že tam, kde lidé rezignují na drobnou politickou práci, je možné všechno.

Jak by VV neprosperovaly, když jejich političtí partneři, ODS a TOIP09, na ně doposud neměli dost času, protože sváděli nelítostné války sami mezi sebou (ODS pod heslem „očisty ministerstva obrany“ šla po krku Kalouskovi, Kalousek se revanšoval úspěšným odstřelem ministra Vondry) a VV používaly jen jako klacek na toho druhého. Topolánkovi se sice podařilo do určité míry odbourat nenávist mezi táborem pravdy a lásky a neviditelné ruky trhu, po jeho odchodu zbyla averze, která motivuje obě strany sporu.

Zvláštní úlohu hraje prezident: kdysi postavil svou představu o „standardní politice“ na rovněž mesianistické ideologii o věčném zápase mezi kapitalismem a socialismem. Když se mu vymkla vlastní strana, shromáždil na Hradě a v podhradí dosti úděsné společenství, které charakterizuje ideologický fanatismus. Těm lidem chybí manažerská dimenze, proto ho nepochybně zaujal Bárta jako technolog moci. Klaus usiluje o „očistu“ ODS a sdá se, že v posledních dnech se mu ji podařilo přinejmenším slušně rozvrátit. Premiér Nečas bohužel nemá žádný základ, na němž by byl schopný se mu opřít.

Tu je třeba říci, že Klausův projekt není standardní politika. Standardní politika je dnes politické soutěžení konzervativně-liberální a socialistické formace, nesené shodou na nějaké společné věci, tvořící státní zájem. Na konsensu a loajalitě (obojí v dnešní koalici úplně chybí). Možná to není ideální, ale nic lepšího nebylo vymyšleno. Tento koncept je u nás fakticky napadán zdola Věcmi veřejnými, zhora Klausem a jeho týmem. Snad by něco podobného mohlo vzniknout na půdorysu ODS a ČSSD. Jediná úzká cesta, která k tomu vede, je souhlas s předčasnými volbami (a s tím, že po nich dojde patrně ke střídání stráží). Není to nic úděsného – je lepší být silnou opozicí než bezmocnou vládní stranou. Bohužel se zdá, že v ODS dávají – jak je u nás zvykem – přednost pytlíkování (k němuž patří i nerealistické představy o velkých koalicích nebo opozičních smlouvách). Tady už bohužel není co upytlíkovat.

Zkrácená verze textu vyšla 18. dubna 2011 v Lidových novinách