Prezident opět středem pozornosti

Následující řádky se netýkají bezprostředně politické krize, která zmítá naší zemí, i když i v ní hraje prezident Klaus klíčovou roli. Teď je snad do pondělí jakási pauza, a ta nám dovoluje věnovat se také dalším tématům, které by jinak spadla pod stůl. Byla by to škoda, protože v tomto případě jde o záležitost nikoli celostátní, ale přímo celosvětovou. Zaměstnává totiž média od jižní Ameriky přes USA a západní Evropu až po Moskvu, a to, přiznejme si to, daleko více než třeba prezidentovo svěží dílko o modré, nikoli zelené planetě.

Prezident zaujal česká i světová média a taky uživatele internetu na celé zeměkouli nevšedním vystupováním na společné tiskové konferenci s chilským prezidentem. Respektive něčím, co by se na první pohled mohlo zdát detailem: televizní kamery, které celý průběh sledovaly, zachytily nejprve jeho takřka zamilované pohledy na pouzdro s perem, jímž předtím podepsal mezinárodní dokument. Tak hledí hladový jedlík na talíř s vonící jitrnicí. Následovalo něco, co vypadalo jako jakýsi duševní zápas, a pak se náš nejvyšší ústavní činitel nonšalantně, jakoby nic pera chopil a ledabyle je zasunul do kapsy. Po krátké pauze pouzdro zaklapl. Buď z pedantismu, nebo proto, aby nebylo vidět, že je už prázdné. Myslitelné je i obojí vysvětlení najednou. Vzápětí nato se na jeho tváři rozhostil spokojený úsměv jedlíka již nasyceného.

Ceremoniář Klausova předchůdce v úřadě vysvětluje, že je zvykem, aby si státníci ponechávali pera, jimiž se předtím upsali na nějakou mezinárodní smlouvu. Má nepochybně pravdu. Prezident sám upozornil, že má po kapsách plno propisek, které mu zbyly po podobných podpisových akcích. V Chile považovali za nutné podotknout, že nešlo o nějakou obyčejnou propisku (což by akt podpisu bagatelizovalo), ale o umělecké dílo, zdobené polodrahokamy. Jeho odhadní cena je prý aspoň 120 dolarů. Upřímně řečeno, i tak jde z prezidentského hlediska o částku spíše zanedbatelnou. Zdá se, že prezidentovi nešlo ani tak o samotné pero, ale že reagoval spontánně, tak trochu jako kocour na myš: i když nemá hlad, nedá mu to, aby ji nezakousl. Je v tom pud lovce, kterému my obyčejní smrtelníci, ochotní zvířátka nanejvýš krmit, nemůžeme nikdy rozumět.

Kromě toho, událost organicky zapadá do série prezidentových osobních libůstek, které kdysi roztomile charakterizoval jako „přecházení na červenou“. Pokud tomu dobře rozumím, znamená to spontánní porušování Mojžíšových přikázání. Je třeba konstatovat, že prezident je fajnšmekr, svými někdejšími nadstandardními vztahy s letuškami začal u toho nejpříjemnějšího, šestého. Konstatujme s porozuměním a uspokojení, že s přibývajícími léty se velebný kmet usadil a organicky přešel na přikázání sedmé, řekl bych že v tomto skromném měřítku nevinnější. S radostí taky konstatuji, že vzhledem k sekvenčnímu postupu zjevně na páté už nedojde.

Věc má svou výraznou pozitivní stránku: zatímco z dnešní politické krize bolí hlava jen nás Čecháčky, přikrčené mezi české kopečky, pan prezident nás zdánlivou maličkostí uvrhl opět do středu světového dění. A navíc výrazně zabodoval v letitém zápase se svým předchůdcem ve funkci. Ten se na něco podobného (mám na mysli to sedmé přikázání, ne to šesté) nezmohl.

Pozn.: čtenáře, kteří nejsou v Mojžíšových přikázáních zběhlí, odkazuji na tuto adresu.

lidovky.cz 15. dubna 2011