Lhát se nemá

Je teď těžké psát dnes o něčem jiném než je „Škárkova aféra“. Je to, jako když se původně relativně nevelká hvězda najednou změní v supernovu a po několik dní nebo týdnů je vidět i ve dne. (Je ostatně pozoruhodné, že politický život koalice a koaličních stran se skládá, jak se zdá, se samých afér). Dnes se případ zase o pěkný kousek posunul. Jeden z napadených, poslanec Babák (VV), totiž prohlásil: „Nejde o hru jednoho člověka, ale více lidí. Směřuje nám to (!) na Plzeň a místní komtury z ODS, kteří by chtěli ovlivňovat poslance v našem klubu a jimž by se hodilo rozvrátit VV a vládu“ (mohl docela klidně říci „stranu a vládu“). Poslanec má „indicie“, že se Škárka spojil s Romanem Jurečkem (údajně jeden z odéesáckých „kmotrů“).

Pojem „kmotři“ patří do ideologické výbavy Věcí veřejných. Nepochybně má v české politice jakýsi reálný základ, ale takhle ideologizovaný má povahu strašidla z pohádky pro dospělé (jaký je vztah „kmotrů“ k „dinosaurům“: je dinosaurus podmnožinou kmotra, nebo kmotr podmnožinou dinosaura, či snad je to v podstatě totéž?). Nemohu si pomoci, připomíná mi to bolševické žonglování s pojmy „buržoazie“, „imperialisté“ (západní, američtí, světoví). Pokud se Škárka spojil s imperialisty, pardon s kmotry, bylo by třeba přivést ho k tomu, aby se sám přiznal, a poté s ním uspořádat monstrproces typu Slánský a spol. Bohužel, orgány činné v trestním řízení, ač je má zčásti pod kontrolou VV, by to určitě nezvládly. Proto proces může mít jen virtuální povahu.

Přesto je třeba se vrátit k vlastnímu problému: pan Škárka jaksi v dobré víře, že se to nedostane na veřejnost ve spojení s jeho jménem, uvedl (všimněte si, že nepíšu „práskl“), že ho podplácel manažer VV Bárta a peníze mu předávali dva poslanci VV. To obojí údajně. Pak prohlásil, že si to vymyslil. Je třeba zjistit, zda lhal v prvním či v druhém případě. Zda to dělal z návodu kmotrů nebo jen tak, je nepodstatné.

Jenže, když už jsme u toho lhaní, je třeba znovu zdůraznit i další věc: paní redaktorka Respektu, která rozhovor s Škárkou pořídila, měla v podstatě dvě možnosti: buď mu rovnou a předem říci, že pokud jí chce sdělit opravdu podstatnou záležitost, nemůže mu žádnou „offrecordovost“ ani náhodou slíbit; nebo mu ji slíbit a slib dodržet. Místo toho zvolila třetí cestu. Respekt v tom, jek upozornily dnešní LN, jen pokračuje v trendu nastaveném našim největším deníkem (ten např. kdysi slíbil „offrecordovost“ panu Kořistkovi a pak se zachoval podobně jako dnes Respekt). Morální rozhořčení nad prolhaným Kalouskem, který si vymyslel, že má videozáznam (měli příležitost ho usvědčit, kdyby mu byli řekli: fajn, tak zveřejnit!), nabuzuje otázky. Slíbit něco a pak to nesplnit znamená totéž co lhát. „Společenský zájem“ je druhá věc. Demagog může říci: a co když se pod slibem mlčenlivosti dozvíme o chystané vraždě? To ovšem není náš případ. V zásadě platí: politik nemá lhát a má plnit sliby. To platí ovšem univerzálně, pro všechny lidi. I pro novináře. A vymlouvat se na „společenský zájem“ je leninismus. Ve společenském zájmu je nelhat a plnit sliby.

lidovky.cz 5. dubna 2011