A zase sudetští Němci

LN přinesly zprávu o iniciativě třech českých občanů, kteří podali na Ministerstvo vnitra žádost o registraci „Sudetoněmeckého sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Žádost byla podána 12. 8. 2009 včetně návrhu stanov. Ministerstvo vnitra registraci odmítlo, Městský soud nyní rozhodnutí MV zrušil.

Věc má dvě roviny, právní a politickou. Obě spolu souvisejí. Nejprve ta právní.

Kamenem úrazu se stal článek 3 návrhu stanov, kde se stanoví cíl sdružení. Má jít o podporu porozumění mezi národy, zejména mezi Čechy a Němci, a o české vyrovnání s vlastní minulostí. Sdružení bude usilovat o zrušení těch Benešových dekretů, které připravovaly půdu k vyhnání sudetských Němců, a zákona č. 115/1946 Sb., jemuž se nepřesně říká amnestijní zákon, aby aspoň pro futuro přestaly být součástí našeho právního řádu. Sdružení bude usilovat o nápravu škod, které vyhnaní utrpěli, satisfakci za nemajetnou újmu a udělení českého občanství těm, kteří budou mít zájem. Navrhovatelé uvádějí, že úplná náprava historických křivd je nemožná. Hlásí se ke stejným cílům jak německá SdL, rakouské sdružení sudetských Němců, Ackermann-Gemeinde informační středisko SKS v Praze.

Ministerstvo vnitra reagovalo zamítnutím žádosti z 24. 8. 2009. Odvolává se na nález ÚS č 14/1994, respektive především jeho zdůvodnění, na vyjádření ministerstva zahraničí ( Benešovy dekrety jsou údajně v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána), o Česko-německou deklaraci, „postupimskou dohodu“ ze srpna 1945, a pařížskou úmluvu z r. 1954. Podle sdružovacího zákona z r. 1990 je prý nutno registraci odmítnout, protože cíle sdružení jsou v rozporu s ústavou a zákony. K tomu je třeba poznamenat, že v demokratickém státě nejsou ideologická stanoviska a deklarace státních institucí závazná pro občany, a že existuje jen závěrečný protokol z jednání Postupimské konference, kde se vyhnání nenařizuje, nýbrž schvaluje.

Žadatelé podali proti rozhodnutí žalobu u Městského soudu, ten ji 5. 10. 2009 zamítl z formálních důvodů (nemůže si stěžovat přípravný výbor, který nemá právní subjektivitu, ale jen jeho členové). Navrhovatelé soudu obratem vyhověli a podali žalobu znovu. Také ministerstvo se obrátilo na soud vyjádřením z ledna 2010. Namítá, že formulace cílů činnosti ve stanovách „neotvírá prostor pro veřejnou diskusi k vyjmenovaným tématům“, uvádí, že členům přípravného výboru nic nebrání projevovat své disentující smýšlení jako jednotlivci či neformální uskupení, ale aktivity tohoto druhu nelze vykonávat na základě stanov schválených státním orgánem (v tomto výkladu se svoboda sdružování fakticky vrací před rok 1989) a konstatuje, že např. otevření kanceláře SKS v Praze vedlo k řadě rozhořčených protestů. Navrhovatelé pak všechny argumenty MV odmítli.

Dne 31. 3. 2011 městský soud rozhodnutí MV zrušil z formálních důvodů: zdůvodnění odmítnutí není dostatečně zdůvodněné odkazy na konkrétní právní normy, a je tedy nepřezkoumatelné. Tím fakticky vyhověl stížnosti navrhovatelů.

A nyní politická stránka věci: rozhodnutí soudu považuji za správné. Kdyby byl zamítnutí požehnal, mělo by to podstatné důsledky pro vymezení práv a svobod občanů v ČR. I když u nás precedenty v právním slova smyslu nehrají velkou roli, v politickém ano. Zároveň je třeba konstatovat, že navrhovatelé ani ministerstvu, ani soudu jeho úlohu nijak neusnadnili. Podle slov jednoho z nich, Tomáše Peciny, „chtěli (návrhem, bd) experimentálně vyzkoušet, zda ministerstvo pošle registrační doložku nebo zásahovou jednotku“. Obávám se, že je to velmi nedokonalé zdůvodnění – běda tomu, skrze koho přichází pokušení! Taktéž zmínky (v jinak věcných a průkazných žalobách navrhovatelů) ohledně toho, že dnešní MV je nástupnickým orgánem toho komunistického, považuji za nesmyslné a nekorektní. Bylo by slušné rovněž konstatovat, že námitky vůči předsedkyni senátu JUDr. Haně Veberové ohledně podjatosti se nakonec via facti ukázaly jako neopodstatněné.

Přitom s naprostou většinou cílů sdružení souhlasím. Mám výhrady jen ke konkrétnímu vymezení hmotné nápravy škod (prostor pro ně je daleko menší, než se v návrhu stanov uvádí) a především k samotnému názvu „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“, což je velmi podobné názvu sudetoněmecké organizace se sídlem v Mnichově. Ta z pochopitelných důvodů protestovala (nežádá přitom zákaz sdružení, jak mylně uvádí zpráva v LN). Zastírá se tím skutečnost, že řešení sudetoněmeckého problému je nyní výlučně česká záležitost, v níž nám nikdo nepomůže (ani sudetoněmecké organizace a už vůbec ne Německo, protože na to prostě nemají, respektují, že je to naše věc), a zároveň se sdružení uzavírá pro české občany – drtivá většina z nich vůbec neví, proč by měli vstupovat do sudetoněmecké organizace, jsme Češi. Navrhovatelé se tak stávají snadnými cíli lidí jako je Luboš Palata nebo Daniel Kaiser.

Přes tyto výhrady je třeba konstatovat, že iniciativu považuji za záslužnou v tom, že fakticky znovuotevřela problém pohřbený za živa. Vzteklá reakce pana Palaty ze sobotních LN mluví za vše.

Mírně zkrácená verze vyšla v Lidových novinách 4. dubna 2011