ARCHIV

Dům na písku

Integrační snahy v rámci Evropské unie narážejí neustále na problémy. Římská mezivládní konference o unijní ústavě jimi bude zavalena. Na první pohled je hlavní obtíží nesoulad mezi velkými evropskými státy, které se pokouší uplatnit svou politickou a hospodářskou váhu, a malými zeměmi, usilujícími zachránit v této konkurenci co nejvíc ze své suverenity. To je jen ta nejtriviálnější rovina. Nesoudržnost Evropy může mít i hlubší historické kořeny.

Malý příklad: maďarská vláda se domáhá toho, aby v preambuli euroústavy byl odkaz na práva národních menšin. Premiér Špidla považuje práva národních menšin za takovou samozřejmost, že není nutné je v ústavě zvlášť zmiňovat.

Maďarsko a ČR jsou zároveň ve stejné a odlišné situaci: někdejší Československo se po druhé světové válce zbavilo Němců, rozdělením federace Slováků a zároveň i Maďarů. Dnes je národnostně poměrně homogenní. Poměrně národnostně homogenní je i Maďarsko: to o své „národnosti“ přišlo ještě dříve, po první světové válce. Zároveň přišlo o tři miliony Maďarů, kteří zůstali na odtržených územích. Pro ně žádá zmínku o menšinách v preambuli ústavy (je samozřejmě otázka, zda ta zmínka bude něco platná). ČR tento problém nemá. Sytý hladovému nevěří.

Problémem EU je, že se buduje velkolepá stavba, aniž by do jejích základů bylo zabudováno uspokojivé uzavření dvou velkých válečných konfliktů minulého století. Po prvním z nich vyhlásili vítězové zásadu sebeurčení národů, ale to, co z mírové konference vzešlo, bylo pouhé mocenské řešení, které mělo mělo zaručit bezpečnost vítězných mocností. Následovala ještě hroznější recidiva konfliktu, po němž už žádná mírová smlouva s hlavní poraženou stranou uzavřena nebyla: vzhledem k okolnostem se americká okupace Německa nepozorovaně a organicky změnila v ochranu před Sovětským impériem, kdežto ruské osvobození východní Evropy se stejnou cestou změnilo v okupaci. Po rozvalu SSSR a skončení studené války tak zůstala Evropa, která se chce sjednotit, ale zároveň je rozdělena na vítěze a poražené ve válkách první poloviny minulého století. Poražení (Německo, Rakousko) dodnes platí jakési reparace formou odškodnění obětem nacistického násilí. Státy počítané k vítězným (ČR, Polsko) obětem svého násilí neplatí nic. Navíc jsou politické elity těchto zemí upřímně přesvědčeny, že jim Německo stále dluží stamiliardové reparace a je jen věcí jejich dobré vůle, že je v tuto chvíli nevymáhají. Projekt visegrádské spolupráce, který v zárodku znamenal jakýsi polovědomý pokus překonat dělení na vítěze a poražené, nepřinesl žádné výrazné výsledky.

Mezi poražené státy nepatří jen Německo, Rakousko a Maďarsko, ale i Itálie. Kterýkoli evropský socialista smí bez dalšího veřejně srovnávat italského premiéra s Mussolinim, ale když mu on oplatí stejnou mincí, je z toho kontinentální skandál.

Garanty poválečného statu quo byly obě supervelmoci, USA a Rusko. Dnes jsou Spojené státy vytlačovány z Evropy (která se už nebojí ruského nebezpečí a myslí si, že je nepotřebuje). Rusko se po minulých zkušenostech zejména malým středoevropským státům nejeví být zcela spolehlivým partnerem. Důraz ODS na suverenitu ČR a na transatlantické vazby je nesen obavou z prolomení hranice, oddělující vítěze od poražených: samostatné Československo kdysi vzniklo z vůle vítězů a zrušení této pomyslné hranice chápou nacionalistické strany jako existenční ohrožení českého státu.

Je zjevné, že uzavření latentního nepřátelství v Evropě nemůže znamenat nějakou její důkladnou reorganizaci. Po tak dlouhé době může mít nanejvýš podobu politického prohlášení a „zmírnění následků některých křivd“ (např. tím, že se budou garantovat politická práva národních menšin). K tomu se zatím nikdo neměl. Spojené státy mají jakousi panickou hrůzu z destabilizace Evropy: Evropa se ovšem v tuto chvíli stabilizuje – proti nim. Možná tedy, že už je pozdě. V tom případě je do základů evropské integrace zabudováno dračí vejce. A je jen otázkou času, kdy se z něho vylíhne nějaká příšera.

Mladá fronta Dnes 7. října 2003