Popis jednoho zápasu

Titulek je kafkovský, nikoli náhodou: jde o zápas, odehrávající se na české politické scéně.

Euforie z výsledku voleb v loňském květnu (konečně máme vládu s většinou parlamentu, možná až příliš velkou) velmi rychle opadla. V současné době se odvíjí několik „příběhů“, z nichž lze odvodit, proč.

Story č. 1: prezident. Prezidentovy hlavní aktivity jsou dvě. Především soustavné kritické komentování vládní politiky v médiích. Vzbuzuje hned dvě další otázky. Za prvé, zda to prezidentovi z vymezení jeho funkce přísluší. Dá se odpovědět, že mu to přísluší tenkrát, když si to premiér a vláda nechají líbit. A za druhé, nakolik se může stavět do pozice nezávislého komentátora, když je součástí stávající exekutivy a když svou dlouhodobou a významnou účastí na výkonu exekutivy prakticky od roku 1989 za tento stav nese spoluzodpovědnost. Myslím, že by ho to přinejmenším mělo vést k určité zdrženlivosti.

Druhou prezidentovou aktivitou je neformální spojenectví s faktickým lídrem Věcí veřejných Bártou. Nečasův plán na obnovení harmonických vztahů s Hradem ztroskotal. Prezident ke svému vetu vůči vládě a parlamentu, danému z ústavy a velmi slabému, přidal faktické veto v podstatě absolutní. Navíc má možnost vládu svým způsobem vydírat, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu.

Story č. 2: opozice, úžeji řečeno ČSSD. Bohuslav Sobotka řekl v rozhovoru pro sobotní Právo: „Mým principem je nevést válku s médii, vést válku s ODS, TOP09 a Věcmi veřejnými…“ Tvrzení „demokracie je válka“ (resp. pokračování války jinými prostředky) je v rozporu s Masarykovým „demokracie je diskuse“. V této věci je rozdíl mezi Sobotkou a Paroubkem jen ve výrazivu. Podle toho je taky ČSSD organizována: má svou bojovnou tiskovou lobby na komentářových stránkách Práva, své úderné oddíly v aparátu ČMKOS, a teď by chtěla dokonce povýšit Masarykovu demokratickou akademii na univerzitu (bude zase ve Vokovicích?)

Toto pojetí politiky není u nás specifikum ČSSD a není asi ani jejím vynálezem. Česká politika stojí na zásadních ideových protikladech: „kapitalismus“ versus „socialismus“, „pravda a láska“ versus „neviditelná ruka trhu“. Stoupenci jednoho se od stoupenců druhého vždy liší jen znaménky plus a minus, které protikladům přičítají. Oběma táborům to vždy vyhovuje, jsou si navzájem, jak s oblibou říká prezident, „čitelní“: asi tak, jako psi a kočky. Je v tom cosi biologického, neschopnost připustit si, že jsou si v zásadě rovni, a že se třeba pozorovateli mohou jevit jako jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou.

Story č. 3: média. V posledních dnech se odehrály dvě aféry, Kalouskova mystifikace a přepad ČT Vojenskou policií. Média jsou obětí – ale jsou opravdu jen obětí? Ministr Kalousek potřeboval čelit mediálnímu tlaku na snížení DPH pro tiskoviny a vymyslil si, že má k dispozici videozáznam z porady šéfredaktorů nejvýznamnějších českých „papírových“ médií. Reakce napadených byla vysloveně hysterická, přitom ministr pochopitelně žádný videozáznam neměl. A naznačil jen, že jim provede totéž, co ona dělají běžně politikům (viz např. podíl velkých českých listů na svržení Topolánkovy vlády i na pád Topolánka coby předsedy ODS). Je zjevné, že si ministr podobné techniky nemůže dovolit. Otázka, kterou chtě nechtě nastolil, je zároveň to, mohou-li si něco podobného dovolit média.

Druhý případ je útok Vojenské policie na ČT. To, že si Vojenská policie něco podobného nesmí dovolit, je mimo diskusi, akce byla navíc směšná, protože každý trochu uvažující policista by to měl předem vědět. Vymyká se VP racionálnímu řízení? Nicméně: srovnávat přepad s obsazením ČST v srpnu 1968 (učinil to jeden významný moderátor politických pořadů) je hysterické přehánění.

Česká politická scéna je v rozvratu: vláda je v konfliktu s opozicí, jejíž součástí je i prezident a nejmenší vládní strana. Opozice se shodne jen na boji proti vládě. V bezvládí, které takto vzniká, roste nenáležitá manipulativní role médií. Příznačný detail je, jaká hodnota je v tomto pasystému přičítána soudní moci. Soudci jsou degradováni na státní úředníky, kterým se podobně jako metařům podle potřeby snižují platy. Přitom v liberálním politickém systému je výkon spravedlnosti (jistěže formalizované) zásadní věc, protože rovnost znamená rovnost před zákonem. K soudci je možné se odvolat i proti prezidentovi, v určitých případech i proti parlamentu. Proto se v anglosaském světě oslovuje soudce „Vaše ctihodnosti“. U nás je to nepředstavitelné. To, že u nás chybí jakákoli loajalita (na Klausovi je to velmi patrné) a ohledy k bližnímu, je jen důsledek. Naše demokracie má výrazně pubertální charakter: rozhodují bicepsy, ne výkon spravedlnosti. Mělo by se s tím něco dělat, dokud je ještě čas.

Lidové noviny 14. března 2011