Profesní terorismus

Poslední akce LOK a ČLK (iniciativa Děkujeme, odcházíme) byla natolik úspěšná a zároveň natolik posunula poměry v české společnosti směrem od demokracie k džungli, že není možné připustit, aby se jen tak a beze všeho přešlo k dennímu pořádku.

Mimo jiné by to bylo neblahé i proto, že řada účastníků i podporovatelů nepochybně nedohlédla důsledky toho, co dělá, oslepena vyhlídkou na jistotu trojnásobku. To se stává, je to lidské, i když ani náhodou správné. Jsem přesvědčen, že je jich většina. Kromě toho, obecně řečeno, v každé profesi se najde i cynická svoloč, které jsou důsledky toho, na čem se podílí, buď fuk, nebo je dokonce vítá jako vhodnou formu sebeuplatnění. K problému je třeba se vracet i proto, aby pozice i počet lidí tohoto typu slábly, aby byli tu a tam schopni se za to, co provádějí, aspoň trochu stydět.A aby sílily pozice slušných lidí na úkor pozic sprosťáků.

Před závorku je především třeba vytknout, že existence odborů patří k podstatě demokracie. Jejich úkolem je ochrana slabších před silnějšími, původně továrních dělníků před majiteli, pak šířeji vzato zaměstnanců před zaměstnavateli. Je to jedna z forem, jíž se realizuje rytířské poslání liberálního a demokratického politického systému. Stávky a podobné formy protestu je ovšem třeba posuzovat podle toho, nakolik jsou zájmy, které se v nich prosazují, legitimní, a nakolik jsou prostředky, použité při jejich prosazování, ospravedlnitelné. Jedno od druhého nelze oddělit, tj. nelze bojovat za legitimní zájmy neospravedlnitelnými prostředky (např. rozbíjení továrních strojů v polovině devatenáctého století bylo neospravedlnitelné – a kromě toho neúčelné a nesmyslné). Během doby se ve společnosti vytváří a proměňuje prostor pro to, co lze ospravedlnit, jeho šíře odpovídá její momentální morální úrovni.

Pokud jde o stav českého odborového hnutí: jednou z prvních věcí, které kdysi bolševici ochromili, byly svobodné odbory: vznikla obludná monopolní organizace, řízená komunistickou stranou. Po listopadovém převratu jako by ve společnosti neexistovalo dost víry ve spontánní vývoj svobodných institucí (a zároveň přesvědčení o významu a nezbytnosti odborů v demokratickém politickém systému). Na druhé straně tu byla obrovská přitažlivá síla mnohapatrové kachlíkárny na Žižkově a rozvětveného aparátu, rozsetého po celé republice. Aparát proměnil strukturu organizace v konfederaci odborových svazů a členstvo se stalo virtuálním (bylo ostatně virtuálním už předtím). Bylo najímáno příležitostně ad hoc k jednotlivým akcím, na něž bylo pak sváženo do Prahy (tam je na masové akce nejlépe vidět). Zlí jazykové tvrdí, že účastníci protestních zájezdů dostávali i určité kapesné. Občas s sebou přivezli i trochu hnoje nebo jiného svinstva. Poté co se během dvou – tří hodin realizovalo užitečné (zviditelnili se a případně i rozházeli přivezený materiál), následovalo příjemné. Současná kapacita akcí ČMKOS obnáší cca 50 tisíc lidí (horní hranice). Je zajímavé, je se podobá Občanskému hnutí v době jeho největší slávy (aparát, virtuální členstvo se svolává ad hoc k naléhavým záležitostem). Jakýmsi reziduem minulosti se zdá být i úzké propojení s politickou stranou (tentokrát s ČSSD), které ovšem v tomto případě vyplývá mj. i z jakéhosi nikoli neoprávněného pocitu bezmoci.

Není obtížné pochopit, že za této situace vznikaly zcela spontánně i odbory nezávislé, přesvědčené o tom, že mají na víc. Velmi čiperné se ukázaly být zejména odbory železničářské a lékařské, jimž se podařilo dosáhnout nepřehlédnutelných úspěchů. U železničářů byly ty okázalé úspěchy spíš dočasné, zdá se, že se po vynuceném odchodu jejich homofobního lídra normalizovaly v dobrém slova smyslu.

K charakteristickým rysům těchto malých odborových společenství patřilo:

Za prvé, byly to odbory státních zaměstnanců.

Za druhé, šlo o obory činnosti, poskytující služby velmi široké veřejnosti.

Za třetí, působily tam, kde má stát faktický monopol (železnice, v podstatě i nemocnice).

A za čtvrté, v daných oblastech stačí účast poměrně malé skupiny lidí, aby podstatným způsobem ochromila fungování celého širokého oboru.

Odborové aktivity řeší konflikty mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. V soukromém sektoru do něho nejsou další lidé přímo zatahováni, respektive jsou do něho zatahování tom smyslu, že všechno se vším souvisí, což je ovšem demagogie. (Problém aktivity železničních odborů spočíval v tom, monopol měl díry, lidé se mohli doopravovat i autobusy nebo vlastními auty, nákladní doprava je jistě nenahraditelná, ale to by se v každodenním životě společnosti projevilo až delší dobu; kromě toho nepřijít do práce je něco jiného než umřít). Nicméně společná je jedna věc: do konfliktu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli v určitém oboru (zaměstnavatelem bývá stát) je zatažena obrovská spousta dalších lidí, kteří k tomu přijdou jako slepí k houslím.

To svádí k použití modelové situace: letadla se stovkami pasažérů se zmocnila skupinka teroristů. Teroristé nemají žádné faktické požadavky na ty, co sedí v letadle. Ti se „v akci“ octli víceméně náhodou. Mají požadavky na stát: chce od něho zbraně, peníze na další činnost, většinou i propuštění „spolubojovníků“, kteří momentálně po zásluze bručí ve státních kriminálech. Teroristé vyhrožují, že pokud jim vláda nevyhoví, budou odpravovat jednoho rukojmího po druhém. Zároveň dávají k dispozici klipy s vyděšenými adepty na utracení, kteří apelují na vládu, aby hrdlořezům vyhověla. Vláda je pod obrovským tlakem, teroristé na ni jakoby přenesli část zodpovědnosti za svůj čin.

Hned podotýkám, že by bylo nespravedlivé vést přímou paralelu mezi akcí „Náš exodus, váš exitus“ a tímto příkladem. Přímá paralela by existovala například v případě, že by stávkující zaměstnanci pražských vodáren (předem se jim omlouvám za tento příklad, nepochybně by je nic podobného ani nenapadlo) pohrozili magistrátu, že pokud jim neposkytne jistotu trojnásobku, otráví všechnu vodu v městě smrtelným jedem. Jsem optimisticky přesvědčen, že v tomto případě by i Státní zastupitelství v Praze 9 došlo k závěru, že se jedná o trestný čin, a začalo konat.

To je ovšem velký rozdíl např. od stávky popelářů ve velkém městě, kteří přestanou vyvážet odpad. Jejich akce nespočívá v tom, co dělají, ale v tom, co nedělají. „Nedozírné následky“ nastávají jen ve filmových horrorech. Dá se sice říci, že ti lidé terorizují celé město, ale je zjevné, že slovo „terorizovat“ je v tomto případě použito v přeneseném slova smyslu. Stávky tohoto typu se v Evropě považují za legitimní, i když něco nestydatě bezohledného v nich taky je. Náš morální kodex je prostě tak nastaven.

Případ akce, zorganizované LOK a usilovně podporované ČLK, je přechodný. Účastníci hrozili, že něco nebudou dělat (poskytovat lékařskou péči), protože využívají svého lidského práva a odcházejí. Na rozdíl od stávky popelářů mohou být výsledky fatální: zhroucení nemocniční péče v menší či větší míře. Spousta lidí včetně ještě nenarozených dětí bude ohrožena na životě. Jedná se zjevně o něco mezi modelem popeláři a modelem zaměstnanci vodáren. Navrhuji tedy, abychom prozatím pracovně hovořili o „terorismu v nejlepším slova smyslu“.

6. března 2011