Demoralizace české politiky

Revolta nemocničních lékařů i vládní kapitulace, která ji ukončila, má větší význam, než se na první pohled zdá. Nejde jen o zájmový konflikt, v němž se prosadila jedna profesní skupina. Vládní kapitulace stvrdila, že v naší společnosti existuje privilegovaná kasta, která má nárok na to, na co jiní nárok nemají. Je to významný precedens, časem nepochybně přibudou i další, i když policisté a hasiči to asi nebudou. A významné je i to, že se prosadila mimořádně podlým způsobem: hrozbou kolapsu nemocniční péče, který sama předem naorganizovala. Tento postup je u nás podle rozhodnutí státního zastupitelství legální, nicméně jde o porušení občanské rovnosti a o projev naprosté neúcty k bližnímu.

Jinou kuriozitou společenského života v ČR jsou vztahy uvnitř vládní koalice. Výrazná většina, kterou má vládní koalice v Poslanecké sněmovně, nevedla ke stabilitě a činorodosti vlády. Strany vládní koalice se soustřeďují na vzájemnou kompromitaci a na vzájemné trumfování populistickými nápady. Nechci bagatelizovat věcnou stránku probíraných „kauz“. Zároveň však svědčí o nedostatku soudržnosti i prostého pudu sebezáchovy. Odstrašujícím příkladem může být rok 1996: ODA si najala malou agilní PR agenturu, které se podařilo výrazně srazit preference dominující ODS. Protože však oslabení ODS nebylo provázeno posílením ODA (to PR agentura už nezvládla), koalice ztratila většinu v PS. Opačný příklad je Topolánkova vláda. Ta neměla v PS většinu žádnou, ale díky loajálním vztahům mezi Topolánkem, Kalouskem a Bursíkem dokázala jakž takž fungovat celé tři roky. Dnešní koaliční partneři prokazují zarážející neschopnost loajality. Tím mimo jiné poskytli ČSSD, v níž existuje jakési bezvládí, vítaný oddechový čas.

A konečně vztah mezi vládní koalicí a opozicí. Od Paroubkových dob se změnilo jen velmi málo. Paroubkův styl byl pouze oproštěn od politicky neproduktivních sprostot. Připomíná to rozdíl mezi tvrdým stalinismem a jeho chruščovovskou inovací. V PS relativně slabá ČSSD dále spolupracuje s komunisty, s militantními odborovými guerillami i s postkomunistickým brontosaurem ČMKOS, který teď musí hodně dohánět, a usiluje přenést konflikt z PS, kde je zřetelně v menšině, na ulici, kde je v menšině ten, kdo méně řve. Pro spravedlnost je nutné dodat, že ani vládní koalice nevyniká žádnou zvláštní korektností, způsob, jakým využila stav legislativní nouz, k ní má daleko a navíc teď zatíží Ústavní soud v podstatě politickým rozhodováním. V politice chybí konsensus, společná idea, která by aspoň v důležitých okamžicích přemostila nutné rozdíly mezi vládou a opozicí. Jinak se uplatňuje pojetí politiky jako studené války. To, co rozděluje, je důležitější než to, co spojuje.

Shrnuto a podtrženo: během devatenácti let existence ČR byla narušena občanská rovnost a prosadila se neúcta k bližnímu. Politika a celá společnost trpí nedostatkem loajality, neschopností najít konsensus. Politika je jen pokračováním třídního boje jinými prostředky. Kýčovitá představa o posunu od havlovského humanismu ke Klausově cyničnosti je falešná už proto, že v lékařské revoltě se Havel zachoval naprosto alibisticky, kdežto Klaus zaujal správný postoj.

Moderní česká společnost stála od svého vzniku na dvou pilířích: na vlastenectví a křesťanství (ten druhý byl oslaben, nedá se však říci, že by neexistoval). Český nacionalismus, na němž dnes mnozí akcentují nenávist k okolí, měl ve svých nejlepších představitelích pozitivní obsah: znamenal vědomí, že nejvíc mohu pomoci těm, co mi stojí nejblíže, a že kdo říká, že miluje všechny, nemiluje nikoho (Havlíček). Křesťanským korektivem bylo vědomí, že i nepřítel je bližní a že i na něj se vztahuje příkaz lásky (zrůdnost německého nacionalismu i ruského bolševismu byla v tom, že tenhle korektiv chyběl). Nejde o žádnou mystiku – Masaryk ve Světové revoluci napsal: „Jistě lze milovat i nepřítele; pokud lidé nedorostou k této mravní výši, budou se spravovat praktickým lidským přikázáním, být k nepříteli spravedlivým.“

Evropská společnost dnes prochází krizí: místo vlastenectví vyznává multikulturalitu, v politice jí svazuje ruce tzv. politická korektnost. Prosazují se lidská práva, utržená od svého křesťanského základu a hypertrofovaná (právo na blahobyt). Nesmyslná idea sociálního státu uvrhla euroamerickou civilizaci do hluboké hospodářské krize. Jak má takovéhle společenství obstát tváří v tvář islámské a čínské výzvě? A my jsme na tom ještě hůř. Stát, v němž se lidé navzájem nepovažují za bližní a v němž nikdo nevěří ničemu, nemůže ani trvale existovat, ani fungovat. Dřív nebo později se změní v loupeživou rotu, jakou byl od roku 1945 do roku 1989. Základy jsou už položeny.

Lidové noviny 28. února 2011