Rozhovor pro internetový časopis Euroskop

Před 20 lety podepsaly Polsko, Maďarsko a Česko / Slovensko dohodu o vzájemné spolupráci, která se podle místa podpisu a počtu signatářů pracovně označuje jako Visegrádská čtyřka. V čem Visegrád očekávání do něj vkládaná zklamal a kde naopak uspěl?

Nevyslovenou, ale legitimní politickou nadějí bylo dostat spolupráci středoevropských postkomunistických zemí na takovou úroveň, aby se vyřešily následky konfliktů, které po rozpadu Habsburské monarchie z oblasti dělaly snadnou kořist velmocenských predátorů. Problém byl, že hlavnímu zdroji a způsobiteli těchto konfliktů, České republice jako následníkovi ČSR, respektive jejím čelným představitelům v čele s Václavem Klausem Josefem Zieleniecem, bylo právě tohle instinktivně protivné (Češi by si museli sáhnout do svědomí, a to nějak neumějí) a od počátku ji sabotovali – např. tzv. „rozřeďování“přijímáním dalších členů, jako např. (malounko přeháním) Mongolsko nebo Tatarstán. Ve formulování společných zájmů by nebylo bývalo možné se vyhnout společnému kritickému pohledu na společnou minulost,a to nejen tu komunistickou. To druhé se nepovedlo, proto ani to první příliš nefunguje.

Jak se změnily původně cíle V4 a co by podle vás mělo být dnes hlavní náplní visegrádské spolupráce?

Současná úroveň spolupráce se mi zdá spočívat v řešení různých provozních záležitostí, a celé to funguje spíše setrvačností než z nějaké vnitřní potřeby toho společenství.

Země V4 se staly členy Evropské unie a jejich pozornost se upřela k Bruselu. Využívají podle vás země V4, které mají například v Radě stejnou hlasovací váhu jako Francie a Německo, dostatečně svou sílu k prosazování společných zájmů na unijní rovině?

K tomu mohu jen říci, že o tom není mnoho slyšet.

Jak by mohla Visegrádská skupina zvýšit svůj vliv v EU?

Jednak tím, že postaví svou spolupráci na pevnější základy, k nimž patří srozumění o společné minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Společná minulost přitom není jen to, že jsme byli nějakou dobu ruskými koloniemi, to byla v podstatě jen historická epizoda, i když s jejími důsledky všechny čtyři země bojují dodnes. A jednak nějakým smysluplným rozšířením, pokud se ovšem povede to první.

Měla by V4 v tom smyslu například více spolupracovat s mladšími členskými zeměmi, se kterými je pojí podobná historická zkušenost – s Pobaltím, Slovinskem, Rumunskem, Bulharskem?

Je přirozené, že např. Polsko má jakési historicky podložené vazby s Litvou a taky s Ukrajinou a Běloruskem, které jsou bohužel dnes od střední Evropy odtrženy jakousi minireplikou železné opony. Maďarsko má podobné vazby s Rumunskem, Srbskem a Ukrajinou, kde žijí početné maďarské „menšiny“. Mně by ale připadalo inspirativní pokusit se pomalu rušit přežívající minulou železnou oponu a intenzivně spolupracovat s Rakouskem, Slovinskem a posléze i s Chorvatskem. Nedělejme si iluze, všechny tyhle země, nejen Rakousko, byly na druhé straně železné opony.

Je podle vás možné nebo žádoucí, aby země V4 jednaly koordinovaně nejen směrem k Bruselu, ale třeba také k Moskvě, nebo k Bělorusku či k Ukrajině?

Odpověď je stručná: ano.

Mělo by podle vás smysl změnit složení V4, tedy přibrat další členy?

To je otázka, která musí vyplynout z nějaké faktické spolupráce. Myslím, že tomu v zásadě nic nebrání.

Měl by se Visegrád institucionalizovat?

Každá smysluplná spolupráce směřuje k nějaké formě institucionalizace. Měli bychom se zbavit svého strachu o „suverenitu“, kterou tak pěkně reprezentuje Václav Klaus: je to mimo jiné strach, že budeme muset vrátit, co jsme si v minulosti nakradli. Nebojme se, nebudeme. Už nám to zůstane.

Přední český historik a politik 19. století František Palacký tvrdil, že národy střední Evropy jsou odsouzeny ke spolupráci, protože mimo to jsou jen dvě možnosti: ruské nebo německé panství. Platí to i dnes po vzniku EU?

Palacký v Dopise do Frankfurtu mluví jen o ruském panství. Je to jistě dáno tím, že odpovídal politikům usilujícím o německé sjednocení, ale řekl bych i prozíravým nazřením, že aspoň část území by schramstlo Rusko. Nakonec ho schramstlo skoro celé. Představa nějakého hrozícího německého panství je dnes směšná, i když pár pitomců s ní v ČR neustále otravuje. S Ruskem je tomu jinak: jakási ostražitost je na místě, přitom ovšem platí, že Ruské impérium je nebezpečím jen pro připochcíplé kusy, které si o to samy koledují. Pro životaschopné a schopné se bránit naopak není obtížné s Ruskem docela slušně vyjít.

Bohumil Doležal, 21. února 2011