Demokracie na baterky

Následující řádky jsou pouze jakýsi náčrt. Omlouvám se, nezbylo mi na ně dost času. K tématu se rozhodně ještě vrátím.

Minulý týden jsem se zúčastnil jakéhosi diskusního fóra na téma USA a Evropa. V jednom z několika panelů, v nichž se problém z mnoha stran probíral, mne překvapil jeden německý kolega: pochválil nové středeoevropské členy EU (mj. i Českou republiku) za bravuru, s jakou zvládly rekonstrukci funkčního demokratického státu.

Cítil jsem se povinen mu poděkovat za vstřícnost, s níž k novým členům Unie přistupuje, ale zároveň ho upozornit, že aspoň pokud jde o mou vlast – a velmi pravděpodobně nejen o ni – trpí určitými iluzemi. A posloužil jsem si přitom příměrem:

Když se na přelomu 17. a 18. století rozhodl Petr Veliký otevřít a přiblížit Rusko Evropě, nejenže zdanil svým poddaným jejich nepěstěná vousiska, ale převlékl ruskou armádu do elegantních uniforem evropského střihu. Tato armáda pak bojovala začasto úspěšně se svými evropskými konkurenty. Při sbírání přehledných informací o proběhlých bitvách zaujala pak nestranné pozorovatele jedna překvapivá skutečnost: na rozdíl od jejich evropských protivníků měly ruské armády jakousi smůlu: dařilo se jim pobrat vždy jen velmi málo zajatců. Záhada se ovšem záhy vyjasnila: po evropsku vyparáděná armáda zajatce po bitvě většinou po ruském způsobu pobila. Carovi to bylo z politických důvodů nepříjemné a asi to taky považoval za jakýsi prvek barbarství, jehož je třeba se zbavit: a tak to svým vojákům přísně zakázal. Leč bohužel, nebylo to vůbec nic platné.

Obávám se, že celá naše nynější demokracie velmi připomíná poevropštění armády velikého cara. Uniforma evropská, manýry bolševické. Navrch huj, vespod fuj.

Nebudu dělat žádné historické přehledy od roku 1989. Zůstaňme v dnešním, cílovém stavu. Úplně to stačí.

Loni v létě jsme měli volby do poslanecké sněmovny. Po formální stránce proběhlo všechno v pořádku, kdyby tu byli bývali zahraniční pozorovatelé, nemohli by nám nic vytknout. Pokud by přijeli o pár dní dřív, připadlo by jim nanejvýš trochu podivné, proč páteří kampaně nejsilnějších stran je dokázat, že jejich hlavní protivníci jsou úplní idioti: zpod elegantních rokokových kaťat vykukovaly láptě.

Na základě volebních výsledků se ustavila silná středopravá koalice, něco, co tu po převratu ještě nebylo. Jenže: hlavní starostí koaličních stran je dát si navzájem zahulit. Straně v pravém slovy smyslu se přitom trochu podobá jen jedna. Druhá vznikla sběrem politických nespokojenců, třetí je podivný útvar, realizující se ponejvíce na internetu. Členstvem neoplývají, brání se mu nebo ho simulují na webu. Jde jim dobře vlastně jen jedno: velmi úspěšně paralyzují činnost svých partnerů i vládní koalice jako celku a s obdivuhodnou bravurou si navzájem odstřelují významné politiky.

Díky této činnosti se opozice může soustředit na svou základní povinnost – zničit nenáviděnou vládní konkurenci, a pokud to bude nezbytné i celou Českou republiku. Vlastně se ani moc snažit nemusí, vláda na tomto úkolu čile kooperuje. Kromě této základní snahy nemají koalice s opozicí společného nic. Zdá se, že by jim velmi prospělo, kdyby vládly každá v jiné zemi, ale v tom případě by se rozštěpily a situace by v každé z nově vzniklých zemí vypadala zase na další dělení. Zvláštností opozice navíc je, že se jen její část dokázala převléci do elegantních evropských uniforem. Zbytek zůstal v těch starých, a ostatní se pokoušejí ho buď převléknout (proboha, aspoň ta kaťata!), nebo rozehnat. Ani jedno, ani druhé se nedaří.

Kromě toho tu existuje občanská společnost. Občanská společnost je u nás způsob, jak obejít volby bez zbytečného střílení a popravování. Mělo by to jít hlavně hubou. V současné době jsou podstatnou součástí občanské společnosti odbory.

Odbory máme dvojí: jednak po petrovsku překabátěné předlistopadové, jednak nezávislé, které připomínají spíš naše nové politické strany: členstvem neoplývají, protože členstvo je na zábranu radikální politice. Předlistopadové odbvory mají mohutný aparát a fungují jako cestovní kancelář: občas dopraví do Prahy několik tisíc nebo desítek tisíc rekreantů, kteří ztropí něco rámusu, roztrousí po hlavních komunikacích trochu hnoje, a pak se rozejdou do hospod a na nákupy. Polistopadové připomínají bojové skupiny, které u některých našich sousedů v první polovině minulého století nosily ještě stejnokroje. Teď jsou zatím v civilu a slibují svým členům a sympatizantům jistotu desetinásobku (pokud jde o příjmy).

Pozoruhodné je, že tato uskupení, která nevznikla v procesu parlamentních voleb, hrají v české politice prim a jdou od úspěchu k úspěchu. Drží vystrašenou a paralyzovanou vládu v šachu a opozice jim přisluhuje v naději, že ona jí to v budoucnu oplatí stejnou mincí. Dohromady veřejnost úspěšně přesvědčují, že chodit k volbám je zbytečné: vůbec na nich nezáleží.

Základní rozdíl mezi armádou cara-reformátora a tímto pokusem o obnovu demokratických struktur je jediný: carova armáda byla funkční a spoustu bitev vyhrála (i když pak následoval masakr zajatých). Tohle je legrační svinčík, který se v marx-leninské spirále vrací tam, odkud jsme v roce 1989 vyšli. Bude to podobné, ale v jiné, daleko vyšší kvalitě. Máme se na co těšit.

20. února 20211