ARCHIV

Politici a média v české kotlině (1)

Editor Událostí se v článku "Bitva, v níž všichni prohráli" pozastavuje nad bezpochyby upadlou úrovní českých politiků. Člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Václav Žák mu v MF Dnes kontruje tvrzením, že média svým dryáčnictvím do tohoto stavu politiky fakticky dohnala.

Chybějící elity

Pravdu mají asi oba. Na český veřejný život je smutný pohled. V zemi neexistují elity v pravém slova smyslu. Vliv duchovenstva, tvořícího protiváhu absolutistickým tendencím někdejších monarchů, začal dusit již Josef II., první republika se svým "husitstvím" v díle zdárně pokračovala, dokonáno bylo za komunistů. Současné duchovenstvo tvoří frustrovanou menšinu, fackovacího panáka pro většinu české politické scény a lidovou, nacionalisty pečlivě pěstovanou nenávist.

Světská aristokracie je na tom v zásadě stejně. Středostavovské měšťanstvo, tvořící v civilizovaných zemích základ pro rozumnou a umírněnou politiku, bylo v Čechách zlikvidováno rasovým a třídním bojem. Jeho trosky byly rozdupány radikálním rovnostářstvím, které je v tuzemsku stále velmi populární.

Tento stav má pochopitelné důsledky. Po roce 1989 povstávalo z trosek nejen hospodářství, ale i nové elity bez kořenů v minulosti. V politice se uchytili bývalí prognostici, revoluční romantici, řada výstředních intelektuálů z disentu a aparátčíků z osmašedesátnických kruhů. To byla první vlna nových elit. Po čase, jak z logiky všech převratů plyne, byla tato neuspořádaná změť bojovníků za pravdu a lásku postupně doplňována pragmatiky bez přívlastků. V jisté smyslu je to dobře. Kdo někdy viděl senátora Rumla, těšícího se na účast v libovolné demonstraci doma či v zahraničí, ví o čem mluvím.

Neblahé duo Václavů

Nástup "pragmatiků" přinesl české politice žádoucí sevřenost. Rostoucí počet politiků začal reprezentovat reálné mocenské zájmy reálných skupin. Jak už to však v plebejsky orientované společnosti bývá, nikdy se nepodařilo vytvořit to nejpodstatnější. Totiž národní zájem a jeho jednoznačnou formulaci. Česká politika uvízla, podle všeho trvale, v bouři protikladných kroků a plytkých definicí. Osudové rivalství Václavů Havla a Klause tento stav fixuje. Česká veřejnost se rozpadla do tří soupeřících táborů. Prvním z nich jsou nesmrtelní komunisté. Vítečně organizovaní, chladnokrevní a v cestě za mocí postupující bez závažných chyb. Komunistická strana je jedinou českou partají, která skutečně ví co chce, a ke svému cíli postupuje bez zmatených odboček.

Havlovi s Klausem, a jejich pro stát osudové pýše a nesmiřitelnosti vděčíme za zbahnění demokratických proudů české politiky. Oba rivalové (či jejich vliv) vytvořili nesmiřitelné politické strany, nesmlouvavá intelektuální prostředí, soupeřící složky státní správy, rozvrácenou diplomacii a novinářské klaky, které se navzájem smrtelně nenávidí. Podle všeho tento stav přetrvá, dokud některý ze zmíněných proudů neuzurpuje moc pro sebe. Nebo pokud nebude český stát čelit osudové hrozbě, která od těchto dvou (dnes již neblahých) postav trvale odvrátí pozornost.

(pokračování příště)

Zdeněk Švácha