Iniciativa nemocničních lékařů se nesmírně podceňuje

Nejprve o co jde: před drahnou dobou vybudoval MUDr. Rath poměrně účinnou lobbyistickou síť, jejímž základem byl nezávislý Lékařský odborový klub. Ten se dnešnímu hejtmanovi stal odrazovým můstkem k ovládnutí České lékařské komory a další kariéře. A tyto organizace dnes podporují iniciativu části nemocničních lékařů „Děkujeme, odcházíme“, jejímž nikoli jediným, ale klíčovým bodem je masivní navýšení lékařských platů.

Tito lidé hájí bezohledným a organizovaným způsobem zájmy svého členstva. Účastníci to bezelstně považují za podstatu odborů, ve skutečnosti se v té souvislosti nabízejí i méně ušlechtilé paralely, např. různé revoluční organizace komunistického typu nebo zájmové skupiny, které se (stejně jako ty revoluční) pohybují za hranou zákona, ale chybí jim touha spasit svět.

Příznačná je technika, jakou chtějí dosáhnout svého: ochromení českého zdravotnického systému v ČR tím, že odejde zhruba čtvrtina lékařů z českých nemocnic. Tedy nikoli všichni, ani většina. Ale stejně, jako dvacet šikovně rozestavěných lokomotiv při stávce strojvedoucích dokáže ochromit provoz na železnicích v celé ČR, i ta čtvrtina je víc než dost.

Lidé ovšem dostanou strach. Organizátoři akce se šikovně soustředili na porodnice a péči o dosud nenarozené děti. Doufají (do jisté míry právem), že veřejnost pak zatlačí na vládu, aby odcházejícím vyšla vstříc. V té situaci je vláda skoro bezbranná: i ta nejhorší vláda má pocit zodpovědnosti, který jí brání čelit vydírání tohoto typu.

Stoupenci této akce ji ospravedlňují zoufalou situací lékařů. K tomu, aby dosáhli 40-50 tisícových platů, musí pracovat hodně přes čas, což snižuje kvalitu jejich práce. Chápu tento problém, ale připadá mi směšné a nestoudné mluvit o zoufalství. Zoufalství je žít v totálně rozbité zemi, nebydlet, nemít na jídlo a teplo. To poznali např. v Německu bezprostředně po prohrané válce, v Bosně během jugoslávského konfliktu a ve třetím světě to zažívají dnes a denně. Ale hlavně: zásadní věc je, že vyděračské prostředky nelze ospravedlnit ani těmi nejpočestnějšími požadavky. To, o co usilujeme, je vždycky jednota požadavků a prostředků, a podle toho bude právem posuzována.

Kromě toho je tu otázka legitimity požadavků. Jedním z mnoha je okamžité razantní navýšení platů nemocničních lékařů, a to v situaci, kdy se ostatním zaměstnancům státní a veřejné scény vzhledem ke krizi platy naopak snižují (odkud se peníze na navýšení berou, je v této souvislosti fuk). Proč by se to mělo stát?

Existuje představa, že lékařská profese se týká záchrany životů bližní, a proto má charakter jakéhosi poslání. To je demagogie, lidé jsou si rovni, každá společensky funkční práce, braná zodpovědně, to znamená tak, že je dotyčný schopen jí obětovat něco, co mu nikdo nenahradí, je poslání, a v této věci není mezi rozdíl lékařem a metařem. Nesmyslná je i poněkud pohanská představa, že lékař je bytost všemocná, schopná od nás, když bude chtít, odvrátit věčnou smrt. Tedy něco jako šaman. Ve skutečnosti umřeme všichni, a odvrácení smrti je velmi dočasné (věc má svou odvrácenou stránku, jsou případy, kdy jsou lékaři, kterým zemřel pacient, vláčeni soudy, když každému laikovi je jasné, že nemohli nic dělat).

Legitimita lékařských požadavků je tedy nulová.

Pozoruhodná je jedna věc: podle průzkumů veřejného mínění (naposledy STEM/MARK) podporuje lékařské požadavky 17% lidí, 56% je proti, zbytku je to zjevně fuk. Je pozoruhodné, proč se přesto prosadily (vládě zbývá jen dovršit závěrečné dopodělání), kdežto např. akce Prozákladnu, která měla podporu srovnatelnou, propadla. Odpověď je jednoduchá, LOK měl dobré PR zázemí, kdežto ve veřejnosti panuje lhostejnost (tohle je prkotina, zásadní věcí jsou „opravdické reformy“). Naprosto selhala média, kde se v plné míře uplatnila lékařská mediální lobby. Jediný, kdo se zmohl na veřejnou akci, byly „osobnosti“ typu pátera Halíka a spol., které dokázaly strhnout skoro 20 000 podporovatelů. Z politických stran obstáli jen prezident a lidé z ODS, kteří k němu mají blízko. Ostatní zvolili shnilý kompromis, v podstatě kapitulaci před vyděrači. A selhali jsme i my, kterým je celá akce odporná: ozýváme se pozdě a ne dost silně.

Přesto není všem dnům konec. Problém spočívá v tom, že selhal stát. Stát není formou vlády většiny nad menšinou, na tom je založena loupežnická rota. Povinností státu je chránit slabé před silnými, bezmocné před vyděrači, slušné pře lidmi bez skrupulí a bez zábran. V tom je rytířská role státu. Je naší občanskou povinností na to upozorňovat a důsledkům jeho selhání se všemi prostředky – samozřejmě kromě těch neústavních - bránit.

Lidové noviny 31. ledna 2011