ARCHIV

ODS je nereformovatelná

Těsné výsledky voleb nového vedení ODS svědčí o tom, že si delegáti byli vědomi závažnosti chvíle. Měli před sebou zásadní rozhodnutí o budoucnosti ODS – a rozhodli se ovšem špatně.

Špatné rozhodnutí delegátům kongresu usnadnil jeden z protagonistů víkendového dění Petr Nečas. Nedokázal se vyrovnat se zcela triviální situací, která se dala předem očekávat – totiž že se proti němu nakonec spojí jeho dva hlavní oponenti. Jeho diskusní příspěvek byl zbytečně defenzívní. Jakoby se omlouval za nápady,s nimiž přichází – přitom jako jediný přinesl jakousi alternativou k dosavadní politice ODS. Volba rustikálního a intelektuálně nekomplikovaného Topolánka (bezprostředně po svém zvolení se přihlásil ke „klausismu“ jako k závazné stranické ideologii) připomíná volbu Miloše Jakeše do čela KSČ. Zastřešovací kandidát pro budoucí zákulisní bitky těch, co se v ODS sápou po moci. Topolánek ovšem není sám jako kůl v plotě; záda mu kryje nový braintrust strany v podobě novopečeného „prvního místopředsedy“ Zahradila. Nikoliv Topolánek sám o sobě, ale tento tandem znamená pro stranu skutečnou pohromu: zdá se, že něco podobného tuší i odstupující předseda Klaus. To, co nyní ODS veřejnosti nabídne, bude směs provinciální posvícenské lidovosti a liberálního nacionalismu z první poloviny minulého století.

Na druhé straně se Václav Klaus nemusí znepokojovat: ideologií ODS zůstane „odéesácké myšlenkové schéma“, jehož podobu sám pěkně shrnul ve svém diskusním vystoupení: česká politika je odvěkým zápasem pravice s levicí, přičemž levice, ať sociálně demokratická či komunistická, je substrátem všeho špatného. Teprve příchodem ODS na politickou scénu se objevil důstojný protivník levicového nebezpečí. V tomto osudovém zápase se na stranu odvěkého nepřítele přidaly média a různé odnože „nepolitické politiky“. Nepřítel číhá i v samotném lůně strany: chtěl by se zahalit do šedivého kabátu ideové rozbředlosti, stírá rozdíly mezi levicí a pravicí a zviditelňuje se prostřednictvím nepřátelských médií. Kdyby prý ODS na jeho ideologii přistoupila, zřekla by se své podstaty.

Právě tuto polohu rozvíjí novopečený první místopředseda strany. Zahradilova ideologie se ovšem má k té Klausově podobně jako ta Stalinova k Leninově. Je přehledná a jednoduchá; proti Zahradilovi je i sám Klaus jen zpropadený intelektuál. Základem programu ODS bude napříště „kombinace konzervativních, liberálních a národních principů“. Boj je třeba zaměřit proti levici a proti pochybnému evropskému federalismu, prosazujícímu se v EU. (Přitom ODS není proti vstupu do EU, pouze si vyhrazuje právo vlastního názoru na budoucí podobu evropské integrace – není vůbec jasné, co to znamená: jak má správný stoupenec ODS hlasovat v červnovém referendu? Klaus i Zahradil nabízejí místo odpovědi jen jakési nespokojené remcání). Zahradil postavil před delegáty kongresu dvě možné cesty: jednou je rozbředlé evropanství a tzv. sebekritika (ta mu nějakým způsobem splývá s obdobím komunismu: zřejmě je přesvědčen, že k sebekritice může být normální člověk přiveden jen mučením), druhou hledání atraktivnějšího stylu a forem, jak veřejnosti zprostředkovat základní teze strany, na nichž se ovšem nemusí nic měnit. To je Zahradilův první náčrt „Základů klausismu“.

Nečas stejně jako Zahradil a Klaus mluví o potřebě stavění hráze proti levici. Jeho představou je „šířeji přijatelná lidová strana“; chtěl by oslovit co nejvíc partnerů v nesocialistické části spektra. Strana se má zajímat o to, co trápí veřejnost, má být schopna sebekritiky. Sarajevo je minulostí a nemělo by stát v cestě současné a budoucí politice ODS. On jediný se snažil pojmout vztah k EU pozitivně, ne, na co si má dát ODS pozor, ale co má ve vztahu k integraci do EU udělat. Klaus i Zahradil Nečase nepřímo kritizovali a strana ho nakonec, byť i jen těsnou většinou, odmítla. Zdá se, že jí opravdu není pomoci.

Je zajímavé, jak se odéesácké zvyklosti podobají těm komunistickým – totiž těm z šedesátých let, kdy se KSČ zároveň reformovala a rozkládala. Projevy potentátů člověk musí číst pozorně a musí umět číst mezi řádky. Nikdo nikoho nejmenuje. Koho je třeba rozumět pod mnohoznačným „se“, lze zaslechnout nanejvýš v kuloárech. Politik, který chce dělat úplně jinou politiku než jeho předchůdce, se ke svému předchůdci nicméně rituálně hlásí (jako původně Chruščov ke Stalinovi – dvacátý sjezd přišel až po třech letech jeho vlády - , Brežněv k Chruščovovi, Husák k Dubčekovi, Kádár k Imre Nagyovi atd.). Nelze přece dopustit, aby mezi semknuté řady strany někdo vrazil klín!

Ovšem, zúčastněným nejde o to ODS rozmetat, nýbrž proměnit. Technika, kterou si zvolili, je ovšem beznadějná a svědčí o tom, že se se stranou v současné době asi mnoho dělat nedá. Kráčí vstříc nejistotám a otřesům. A až se ti rozumnější vzpamatují (jsou-li ve stranickém vedení vůbec nějací rozumnější), může už být pozdě.

15. prosince 2002