Proč má být členství v KSČ tajné?

Téma není superaktuální, ale je neustále na přetřesu (dnes o něm psali v Idnes a Alexandr Mitrofanov v Právu): Ústavní soud před časem dospěl k závěru, že občan má právo vědět, který soudce či státní zástupce byl v minulosti členem KSČ. Ministerstvo spravedlnosti poté dalo k dispozici seznamy, které mají ovšem své mouchy, protože nemůže vycházet z ničeho jiného než z čestného prohlášení dotyčných. Tak se stalo, že se na seznamu neocitli někteří, který tam být měli. Méně pochopitelné je, že se tam ocitli někteří, kteří tam nepatří. To je nepříjemnost snad napravitelná.

Výsledky jsou statisticky zajímavé a předpověditelné: čím vyšší instituce, tím víc bývalých komunistů, mezi státními zástupci je jich víc než mezi soudci.

V médiích se objevila řada protestů, kterým upřímně řečeno nerozumím. Vyplývá z nich, že členství v KSČ by mělo být tajné. Není slušné chtít na člověku, aby se jím vykazoval (zjevně stejně jako není slušné žádat, aby se na veřejnosti vykazoval holou zadnicí). Nechuť některých žurnalistů má svůj reálný důvod: členství v KSČ je něco, za co se člověk spíš stydí. Vyplývá to ze třech rozhodujících důvodů, které lidi za minulého režimu (počítejme jej už od roku 1945) vedly k tomu, aby do té odpudivé organizace lezli. Byly v zásadě tři: za a) fanatismus, za b) strach, za c) vychcanost: věřím tomu, kdybych nevěřil, mohl bych přijít k úhoně, kdežto když tomu budu věřit, budu z toho mít výhody. Dohromady tvořily pojivo spolehlivější než superlepidlo. Jak se během proměňovala politická situace, ztrácely důvody a) a b) na váze a dominantním se stávalo c).

Pokud se tedy někdo za členství v KSČ stydí, stydí se právem, má za co. Po soudce to ovšem neznamená totéž, co za totáče někdejší členství v agrární straně. Pouze mu v některých případech (např. rozhodování o tom, kdo byl zapsán na seznamy agentů StB neprávem, jak mu dokazují jeho řídící důstojníci) mohou vytýkat podjatost (odmítat kvůli tomu soudit neonacisty považuji soukromně a sám za sebe za švejkování).

Druhá věc je, že členství v KSČ není nic homogenního, mělo různé stupně a podoby, a to nemluvím o tom, jaké místo dotyčný v bolševické hierarchii zaujímal. Zákon o účastnících protikomunistického odboje (a odporu) až na výjimky vyřazuje z této kategorie všechny kromě těch nešťastných mrťafů, kteří do KSČ vlezli za pražského jara, hned na počátku normalizace vystoupili, načež byli vyhozeni (vystoupit se nedalo). Je tu jeden problém: nevěřím na neposkvrněnost těch, kteří prošli stádiem bolševismu s lidskou tváři (tato ideologie je čistě sebeospravedlňující a patří pod bod c)). Jsou však lidé, kteří se dokázali ze spárů KSČ vyprostit včas, řekněme do roku 1966 včetně, a vykopli je proto, že se s bolševismem (ať s lidskou nebo nelidskou tváří) rozešli, což prokázali činy. Znám dva takové případy (jeden z nich už zemřel), bylo jich jistě víc. Tím chci říci, že věc je složitější - abychom ovšem viděli, že je složitější, musíme vědět, kdo v KSČ vlastně byl. Pokud to zůstane tajným, nedobereme se spravedlivého pohledu na věc, o což mnohým kritikům zveřejňování možná v hloubi duše jde.

lidovky.cz 10. ledna 2011