ARCHIV

Báchorky o Mnichově

Tomáš Krystlík zveřejnil v Respektu č. 40 článek o mýtech, tradovaných u nás v souvislosti s Mnichovskou dohodou. Upozorňuje na to, že československá vláda souhlasila s odstoupením pohraničí už před konferencí. Mnichovskou dohodou západní mocnosti pouze zabránily Hitlerovi v tom, aby Československo napadl a vojensky rozdrtil. Dále píše o tom, že Československo bylo na válečný konflikt s Německem velmi špatně vojensky připraveno a dostalo by se do vážných potíží, i kdyby Francie a SSSR dostály svým závazkům vůči němu. A konečně uvádí, že Henleinova SdP nebyla hned od počátku svého působení ve vleku Hitlera.

Krystlíkovy názory vzbudily mezi čtenáři Respektu, soudě z internetové diskuse, dosti zuřivé reakce. Zase jeden zlovolný publicista překrucuje „historickou skutečnost“.

Historickou skutečnost v tomto pojetí, totiž pohádku o zprzněné čistotě a nevinnosti, naproti tomu podal věrně v Mladé frontě Dnes 30. září Luděk Navara. Po zuby vyzbrojené a odhodlané Československo, pevnost demokracie ve střední Evropě, které mělo šanci vůči Hitlerovi se ctí obstát, mu bylo zradou spojenců vydáno všanc.

Česká veřejnost se samozřejmě brání těm, kteří se snaží brát jí příjemné iluze. Je to pochopitelné. Povinností myslících lidí by naopak mělo být, iluze odbourávat. Nekritický přístup k minulosti se snadno vymstí v budoucnu.

Přitom nejde o to, vytvářet ke kýčovitým obrázkům, na které jsme si zvykli, černobílé negativy. Pokud jde o Mnichov, některé věci je možné vytknout před závorku: západní mocnosti se ze slabosti vzdaly svého spojence, který měl spoustu chyb, ale při všech těch chybách byl tisíckrát lepší než Hitlerovo Německo. Domluvily se na tom s Hitlerovým Německem, které jim šlo po krku. Poté, co se zbavilo nepohodlného Československa, jim mohlo jít po krku o něco snadněji.

To, že Československo nebylo vojensky dostatečně připraveno, je věc významná, ale až na druhém místě. Mělo by problémy, i kdyby bylo připraveno dokonale. Starověký Babylon měl údajně ve své době nepřekonatelné hradby. Nakonec mu nebyly k ničemu, protože to, co bylo za nimi, jaksi vyhnilo. Československo disponovalo v roce 1938 v pohraničních oblastech třemi miliony nepřátelského obyvatelstva, které k Německu upíralo své naděje. Do roku 1933 mělo patnáct let na to, aby tyto lidi získalo pro sebe.Udělali pro to čeští politici opravdu dost? Československo bylo také obklopeno spoustou nepřátel, z nichž si ani jednoho jediného nedokázalo včas usmířit. V takové situaci by ani dokončená hraniční opevnění, dokonalejší letectvo a tanky mnoho nedokázaly.

A proč je dnes důležité to vědět? Svět kolem nás se podivně přeskupuje. Uprostřed euroatlantického spojenectví, jehož prvky je NATO (v němž jsme) a Evropská unie (v níž zakrátko budeme) vede dnes trhlina. Může se stát, že nám nakonec nebudou na nic. Malý stát, jakým je ČR, potřebuje k přežití spojence. Spojence je nejlépe hledat co nejblíž kolem sebe. Hitler se ovšem za spojence nehodil. Ale proč nemohlo Československo včas urovnat své problémy s Polskem a Maďarskem? Je třeba včas urovnat problémy se sousedy. To je první poučení z Mnichova. A za druhé: aby nám spojenci mohli být k něčemu, musíme se aspoň v tom základním umět postarat sami o sebe. V současné době probíhá rozsáhlá sebedestrukce České armády. Má být napříště vybavena např. třiceti tanky. Až nám dojde, že potřebujeme mimo jiné i slušně vyzbrojené vojáky, může už být zase pozdě.

3. září 2003