Politika zcela nového typu

Věci veřejné jsou u nás velmi podceňovány. Obecně vzato je to strana zcela nového typu, jiná než všechny, co se u nás po listopadu představily. Stojí na promyšleném politickém záměru a ti, co mluví o projektu na jedno použití, ji velmi podceňují (respektive může to být sice projekt na jedno použití, ale to má šanci vydržet hodně let).

V roce 1989 nám spadla do klína svoboda. Důsledkem byly iluze trochu podobné těm, které před časem Američané vkládali do prezidenta Obamy: yes, we can! Následovalo prohlubující se zklamání z politiky, které vyvrcholilo loni v létě. Svět politiky je semeniště zlodějiny a korupce. Provozují ji špatní lidé, tzv. politici. Úlohou nás, prostých, obyčejných lidí, je vystřídat je - taky za politiky, ale jiné. Vychází se z toho, že ti jiní mohou být jen lepší, protože hloub už se klesnout nedá (to je nejlepší cesta k ještě hlubšímu propadu). Odtud iniciativy jako „vyměňte politiky“, nebo pitomý nápad kroužkovat kandidátky odzadu.

Nespokojenost s politikou má (jako vždycky a všude) reálný základ. Je přitom přehnaná a snadno manipulovatelná. Věci veřejné na ní staví. Jejich politici (pan Bárta a jeho blondýnky) jsou typičtí „noví politici“. Z politiky musí naproti tomu zmizet „dinosauři“ (lidé, kteří se v politice zapletli, nechci je hájit, ale na druhé straně měli aspoň nějaké praktické zkušenosti s řízením kolosů jako je např. ministerstvo vnitra). Někteří dinosuaři mohou být užiteční, byli tedy potichu jmenováni „čestnými ssavci“ (ministr Kalousek).

Boj proti korupci je velmi atraktivní heslo. Korupce je jistě reálný problém. Zároveň se, je-li k dispozici vhodný mocenský aparát, může se přišít každému, protože je, aplikována na druhé, pro každého velmi přijatelným argumentem. Vychází vstříc lidu. Všichni jsme vzešli z masy tzv. pracujících, což byl před listopadem 1989 jakási novodobá obdoba nevolníka. Majetkové rozdíly mezi pracujícími byly z dnešního hlediska nicotné (dokonce i když papaláši, nejvyšší kasta nevolníků, moc hrabali, šli do basy). Pracující se navzájem hlídali (když už nemohu mít hodně moc já, ať nemá aspoň víc jež já ten druhý), a nemuseli se ani nahrávat, fungovalo to jako součást tlaku na příjmovou nivelizaci. Důležitý byl taky rozdíl mezi „my“ a „páni“. Páni byli nenáviděni, zároveň chráněni, a silnou touhou pracujících bylo dát jim zahulit. Páni byli předchůdci dinosaurů.

Druhý významný moment, na němž stojí politika nového typu, je představa, že rozhodovat máme my, pracující, a to pokud možno všichni. Nejlepším způsobem je přímá demokracie as využitím nejmodernějších vymožeností (internet). Není nic snadněji manipulovatelného, než přímá demokracie: moderní demokracie je zastupitelská a spočívá na důvěře mezi lidmi, přestože jsou mezi nimi i politici. Zvolený dostává prostor, aby realizoval své představy, a to třeba i způsobem, který nebude většině lidí vonět. To neznamená, že nemá pravdu. Prostor pro důvěru má ovšem časový limit.

Technickým prostředkem, jak uskutečnit hlas lidu (získaný na základě přímé demokracie) je policie. „Bože, kýž jsem policajtem, to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vězení.“ Nechci se dotýkat policie ČR, tohle je hudba budoucnosti, ne popis současného stavu. Z toho hlediska je zápas o personální obsazení důležitých postů v oblasti vnitra a bezpečnosti velmi zásadní věc a řeči ministra Schwarzenberga o „našich furiantech“ dosti hloupé. Pan Bárta není žádný furiant. Ví přesně, co dělá. Pan Nečas zase ví, proč se brání, jen mu to moc nejde.

Praporem české pravice byl doposud boj proti komunismu. Účast všeholidu na politice, tepání korupce a velký klacek jako prostředek, jehož aplikaci svaté důvody ospravedlňují, jsou sice rysy v bolševismu se vyskytující (ale samozřejmě nejen tam). Je směšné vytýkat komunismus panu Bártovi, kterému bylo v době převratu šestnáct let. Taky jeho strana nemá s tou komunistickou nic společného, je prostě jiná a řekl bych dokonalejší.

Až dodnes byla páteří českého politického systému ODS. Poté, co se prosadila se svou tržní, populisticky říznutou ideologií, se všechny ostatní definovaly podle ní: havlovská větev od ODA přes zelené až po TOP09 právním státem a důsledností idejí, ČSSD sociálními ohledy a bojem za záchranu „spálené země“. Teď vstupuje do této obehrané flašinetové melodie nový prvek. Můj zesnulý přítel Jiří Němec kdysi (v jiné souvislosti) použil hezkého příměru: v dávné minulosti ovládala australský kontinent pestrá fauna vačnatců. Vypadalo to tu jako myš, tu jako pes, tu jako ježek, všichni měli společné jeden rudiment, totiž vak na mláďata. Žili si se svými vaky svorně a bez problémů, bohužel jen do okamžiku, kdy na teritorium pronikl úplně obyčejný pes (bez vaku) a úspěšně je začal decimovat.

Politici a političtí komentátoři pana Bártu, dinga v našem vačnatém světě politiky, velmi podceňují. Není vyloučeno, že se brzy budeme všichni divit.

Lidové noviny 10. ledna 2011