Maďarsko střízlivě a kriticky

V minulém čísle Reflexu vyšly dva zajímavé a názorově protichůdné články o politice maďarského ministerského předsedy Orbána. jeden napsal Miroslav Cvrček, druhý Petr Sokol.

Cvrčkův článek je v zajetí českých stereotypů. Hovoří o vládě v uherském – monarchistickém stylu a o velkonárodní uherské rétorice což dokládá hrubými faktickými omyly, na něž pak Sokol poukázal. Tím nechci říci, že na Cvrčkově kritice maďarské hospodářské politiky nic není. Není to sice můj obor, ale vždycky mi připadalo zajímavé, že národně konzervativní maďarští politici a publicisté leckdy podporovali to, co u nás považujeme za typicky socialistické, zatímco maďarští socialisté provozovali liberální hospodářskou politiku (často jenom ústy). Bohužel je to znehodnoceno povýšeností českého demokratického Übermensche nad maďarským „postfeudálem“.

Zároveň nemohu ve všem všudy sdílet nadšení daleko lépe informovaného Petra Sokola nad drtivým vítězstvím maďarské pravice. Technická stránka toho vítězství je problematická (za což Fidesz jistě nemůže): vyhrál totiž příliš. To, že se v demokratickém státě stanoví „ústavní většina“, je výrazem snahy, aby zásadní věci nebyly závislé na vůli jedné vládní strany nebo koalice. Pokud ústavní většiny dosáhne jedna strana, je to zejména ve státech s demokratickými pořádky dosud křehkými karambol: vítěz je vystaven pokušení, kterému je těžké odolat.

Maďarská politická situace není přitom poznamenána uherským monarchismem, ale dvěma traumatickými celospolečenskými zážitky: způsobem, jak bylo s Maďary naloženo po roce 1918 (třetina maďarského národa se octla mimo hranice vlastního „národního“ státu), a tragickým zážitkem maďarské revoluce z roku 1956. Zatímco ta první Maďary stresuje a spojuje, ta druhá maďarskou společnost osudovým způsobem rozděluje. Mezi dvěma velkými stranami, které v posledních letech tvořily páteř maďarského politického systému, vedou barikády z října 1956. Maďarští komunisté na rozdíl od těch českých přistoupili koncem 80. let na dalekosáhlou politickou proměnu státu. Realisticky přitom počítali, že ve svobodných volbách velkého úspěchu nedosáhnou. A tak zatímco „nové“ strany vedly vášnivé spory o základní práva a svobody, řada socialistických funkcionářů si potichu do vlastních kapes zprivatizovala nemalou část maďarského hospodářství. Strana si tak vytvořila solidní hmotnou základnu, jenže propast z roku 1956 se obnovila a prohloubila (přitom maďarští demokraté by se měli zlobit sami na sebe, že si tuhle věc neohlídali). Vzhledem k tomu je maďarská společnost polarizovanější než ta česká (o níž by zlomyslný pozorovatel mohl s nadsázkou prohlásit, že její dominantní strany vzešly do značné míry z normalizačního komunistického podhoubí). Fidesz v této situaci pokušení zneužít své mocenské převahy rád podléhá – kdo si jen letmo přečetl způsob volby čelných představitelů a mediální rady Mediálního a informačního úřadu v novém mediálním zákonu (dosud ho nepodepsal prezident, ale to se zdá být už jen formalita), zarazí se mj. nad tím, jakým způsobem jsou jmenováni, resp. voleni: premiérem, resp. ústavní většinou, a to a na devět let; premiér ani ústavní většina ovšem na devět let nejsou – je mi líto, ale je to zneužití politického triumfu).

Myslím, že je důležité dívat se na naše (vzdálenější) sousedy věcně a kriticky, ale bez nadutého povýšenectví. Je společným zájmem společného regionu, aby v zájmu jeho stability šly přátelství a kritika ruku v ruce.

Reflex 1/2011