Kauza Michálek - příklad politického kýče

Upravovat fakta nějaké významné politické kauzy do podoby politického kýče je jednou ze základních, i když neblahých zvyklostí českých médií. Děje se tak často bezděčně - politický kýč je čtenářský atraktivní: jak osvobodivě působí např. příběh osamělého, statečného a odhodlaného bojovníka proti politickým neřestem na pozadí světa politiky, který čtenář považuje apriori za zcela zkažený (zná ho ne z vlastního podílu na masarykovské „drobné politické práci“, ale jako virtuální realitu, kterou mu servíruje kukátko televizní obrazovky). Mediální manažeři mohou pak mít dojem, že hýbou světem politiky (tzv. penguinismus), ve skutečnosti jsou často jen nástrojem politické hry, více či méně promyšlené. Politický kýč bývá účelové sdělení, slouží zájmům politickým subjektů. A mívá samozřejmě nějaký reálný základ, i když nafouknutý a překroucený. Pěkným příkladem v malém byl před časem případ Kořistka. Politický kýč je v zájmu realistické a mravné politiky třeba kriticky rozebrat.

Kauzu Michálek lze pojmout jako příklad osamělého a důsledného bojovníka proti korupci, který se postavil kmotrům z ODS. K tomu je zapotřebí nejen vytrhnout ji z politického kontextu (neslouží např. náhodou jako klacek snaze Věcí veřejných dostat pod kontrolu ministerstvo vnitra?), ale nechat stranou všednodenně lidské aspekty události.

Představte si např., milý čtenáři, že vám kamarád sežene lukrativní místo ve státní správě. Během času zjistíte, že se kolem Vás dějí nepříliš kalé věci a že váš přítel, případně i jeho nadřízení, se v nich tak říkajíc vezou. Pokud se zrovna nechcete přidat, máte řadu možností, z nichž jedna, docela krajní je, opatřit si příslušnou techniku a kamaráda i další nahrávat s tím, že do věci nezasvětíte nespolehlivou policii, ale všechno dostane k dispozici spolehlivější tisk. Jde o svatou věc, o boj proti korupci. Pozoruhodné je, že stranou zůstává loajalita. Jistě, jsou situace. kdy loajalita musí jít stranou, ale ne takové, kdy na ní vůbec nezáleží. U nás pro to máme málo pochopení. Člověk, pro něhož loajalita není nic, vzbuzuje podezření, že je buď fanatik, nebo vyslaný specialista, pracující na zadaném úkolu.

V tomto procesu se pak demokratická společnost mění pozvolna v rámci boje za svatou věc ve společnost profízlovanou. Občané nahrazují policajty v jakési odposlouchávací samoobsluze, a zjištěné je předáváno nikoli soudům, ale veřejnosti v podání médií. Dokonalé, žádná StB není zapotřebí. Protože jde o neúprosný politický boj proti korupci, zbude nakonec nejčipernější strana, která ostatní vyřídí a může se pak korupci věnovat bez zábran (viz léta 1945-8).

Druhá věc: politická kreativita prezidenta Klause: řešení, které vymyslil, je pozoruhodné, bohužel v duchu někdejší opoziční smlouvy (ta ovšem měla aspoň zpočátku jakési rozumné vysvětlení). Teď vzniká z iniciativy prezidenta smlouva mezi koaličními partnery, která je nepsaná a neveřejná. Veřejně známo je jen to, že prezident je jejím garantem. Smyslem je udržení koalice. Od této chvíle jde o koalici tří stran a prezidentského garanta. Prezident se staví koalici do čela, z premiéra se stává premiér loutkový. Místopředseda Věcí veřejných, který mírně řečeno patřil k iniciátorům politického střetu, prezidentovi zjevně imponuje, dal najevo sílu. I tady se to hemží neloajalitou: premiérovou a prezidentovou k policejnímu prezidentovi (který nemůže nic dělat), prezidentovou k premiérovi (není to poprvé, premiér je zjevně masochista). Není to náhodou manko lidskosti ještě horší než korupce? Navíc Klaus je teď v pozici zpívající vrány a pod stromem čeká liška Bárta.

A třetí a základní věc: politická metoda, jíž se pracuje, je pytlíkování, tj. falešné kompromisnictví, nechuť riskovat: např. vystavit Věci veřejné zkoušce: nedáte vládě důvěru? A pokud se nezúčastníte nebo zdržíte hlasování (což by asi udělali), vláda (tj. premiér a ministři ODS) podá demisi, a co vy pak?

Ostatně, tohle není jediná zkouška, které je vláda vystavena. Je tu i nestydatá vyděračská akce lékařského hnutí „Děkujeme, odcházíme“. Jak v ní může obstát vláda, rozložená nynější vládní krizí (VV si už brousí zuby na a další demonstraci neloajality: skončí nakonec ministr Heger stejně jako policejní prezident?)

Zde se, jak je v Česku obvyklé, předchází „nedozírným následkům“ (aniž by bylo jasné, jakým). Nedozírným následkům čelil prezident Hácha v r. 1939 (jistě, nemohl bojovat, ale neměl ustoupit Hitlerovi), Beneš v r. 1948 (jistě, nemohl bojovat, ale neměl ustoupit Stalinovi a Gottwaldovi), Dubček a spol. v roce 1968 (nemohli bojovat, ale neměli ustoupit Brežněvovi). Co by se bylo stalo, kdyby nebyli ustoupili, se ovšem neví. Jedno je však jisté: nebylo by to v žádném případě horší než to, co se stalo, když ustoupili.

Lidové noviny 28. prosince 2010