Se zákonem o protikomunistickém odboji mám problém

O návrhu zákona, zmíněného v titulku, se dnes v souvislosti s jeho stažením hodně diskutuje. Zákon podle důvodové zprávy „není určen nevinným obětem komunismu. Není o nespravedlivě odsouzených, ale týká se těch, kteří byli z pohledu tehdejšího režimu odsouzeni oprávněně, protože se vůči němu nějakým způsobem aktivně postavili a chtěli ho svrhnout“. To je záměr zcela legitimní. Existuje totiž flagrantní rozpor mezi deklaracemi zákona č. 198/1993 o režimu let 1948-1989 jako o „zločinném, nelegitimním a zavrženíhodném“, mezi konstatováním, že odpor proti němu byl „legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty“ na straně jedné a praxí na straně druhé. Proto bylo nutné postupně upravovat rozsah rehabilitací as odstraňování „zbytkových trestů“. Jsem přesvědčen, že kdokoli, kdo v době stalinského teroru bránil svou občanskou svobodu a svůj majetek proti uzurpátorům nového režimu se zbraní v ruce, nemůže za to být trestán (což ještě automaticky neznamená, že si za to pokaždé zaslouží metál).

V bolševické epoše měla „zákonnost“ zvláštní charakter. Některé zákony platily vždycky, jiné někdy ano, někdy ne, a další neplatily vůbec. O tom, zda a do jaké míry zákon platí, rozhodovaly podle okolností mocenské orgány. Náprava tohoto stavu musí být pro odborníky dost velký oříšek. S novými zákony toho typu, jako je současný návrh, ale i např. zák. č. 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu, je potíž ve dvou zcela formálních ohledech (mé výhrady jsou jiné než výhrady kolektivu historických spolutvůrců a podporovatelů české státní národně-socialistické doktríny, kterým očividně vadí hlavně to, že někdejší komunisté nebyli uznáni hodnými ověnčení).

Za prvé: zákony mají upravovat praktické záležitosti, a ne řešit ideologické otázky. A za druhé: pevný a spolehlivý zákon může vzniknout jen tam, kde existuje ve společnosti jakýsi konsensus. Zákon naproti tomu nemůže tento konsensus vytvořit nebo k němu přispět. Zákony s cílem vytvářet konsensus vznikaly za bolševismu (jejich prosazování se dělo cestou teroru, konsensus nevznikal, jen mrtvolný pořádek). Pokud se o ně někdo pokouší dnes, je to jakási parodie: máme například zákon o tom, že dr. Edvard Beneš se zasloužil o stát. Autor těchto řádků je přesvědčen, že dr. Edvard Beneš byl darebák. Růzností názorů v takových případech upadá vážnost zákona všeobecně, svornost se dá vynutit jen násilím.

Podobně mám velmi vážné pochybnosti o tom, že něco, co by si zasloužilo pojmenování „třetí odboj“, vůbec existovalo. Snad několik malých náběhů, které bolševici, původně silná a dobře organizovaná teroristická skupina, dokázali právě na základě svých historických zkušeností rychle potlačit. Podobné konstrukce mi připadají trochu hysterické, někdy je za tím i něco studu, že předtím většina společnosti sedla Rusům a jejich domácím pomahačům tak snadno na lep). Chci říci jen, že o té věci by se mělo ještě mluvit, ne o ní přijímat zákony.

Pokud jde o konsensus, je s ním dnes v české společnosti všeobecně potíž. Je to společnost osudově rozdělená, postavená na nenávisti. Příklad (mohl bych uvést i jiné): výsledky demokratických voleb jsou znehodnocovány tím, že jednak vznikají koalice postavené na podpoře přeběhlíků, jednak (což je aktuální dnes) usiluje opozice zvrátit legitimní výsledek voleb zatahováním Ústavního soudu do politiky, okázalými pouličními kravály ve spolupráci s odborovým kartelem nebo pokusy o uzákonění obecného referenda, které by pak zabíjelo jakoukoli nepopulistickou iniciativu. Politika dnes stojí na nepsané zásadě, že co bylo odmluveno, neplatí. Teď se oba tábory bijí o třetí odboj – a je to souboj stavitelů a bořitelů virtuální babylonské věže.

Zákony, které se netýkají konkrétních věcí a nevznikly na základě konsensu, společnost nezpevňují, ale přispívají k jejímu rozvratu. Vzniká situace, jejímž přirozeným řešením by byla občanská válka, což je jednak prostředek po všech stránkách zavrženíhodný a jednak naši břichatí a prdelatí papaláši dají před rykem válečným vždycky včas přednost nějaké opoziční nebo „velké“ koaliční smlouvě.

Dovedu si představit konkrétní a neideologickou iniciativu. Ať se někdo zamyslí nad čtvrtou částí zákona o mimosoudních rehabilitacích: pokrývá opravdu všechny případy, kdy byli lidé existenčně pronásledováni za svůj reálný nesouhlas s režimem: i ti, kteří si nezaslouží placku odbojáře či odporáře? Není jich už moc a dalo by to práci. Drobnou politickou práci, říkal Masaryk.

Lidové noviny 14. prosince 2010