Postkomunistická politika

Česká republika není demokratický, ale postkomunistický stát (v tom se neliší od těch svých sousedů, kteří jako ona prošli padesátiletým živořením v rudém impériu). Následující řádky ani nemohou být systematickou analýzou toho, jak vypadá postkomunistický politický systém; jde jen o pár odkazů.

Smyslem politiky v civilizovaném světě je vyrovnávání zájmů a urovnávání konfliktů v duchu spravedlnosti. Je zjevné, že je to možné jen tam, kde lidé něčemu věří. Postkomunistický systém stojí jako ten minulý na představě, že hybnou silou dějin je nenávist, a politiku chápe jako pokračování třídního boje jinými prostředky. Na tomto základem vzniká pak politika demokratická formou a bolševická obsahem.

Tak například česká politika se čím dál tím víc snaží vylít z koryta, které je demokratické politice vymezeno. Relativně nevinnější formou jsou neustálé odvolávky k Ústavnímu soudu. Ti, co regulérně prohrají hlasování v Parlamentu, se jako rozdováděné ratolesti obracejí k Ústavnímu soudu coby k přísnému tatínkovi, aby je srovnal. Tím je ústavní soud brutálně tlačen do pozice, která mu nepřísluší, a vystaven pokušení, kterému není snadné odolat.

Nebezpečnější je přenést politický spor na ulici. Vhodným instrumentem je federalizovaný odborový moloch s prakticky monopolním postavením. Představte si, že by někdo po převratu v listopadu 1989 řešil politickou pluralitu federalizací KSČ! ČMKOS má navíc silné vazby na ČSSD a víc než kterákoli jiná organizace je vystavena pokušení skryté politizace.

Nespokojenost nemocničních lékařů mají jistě jakýsi reálný základ, ovšem plánovaný lékařský exodus má přesto mohutný asociální náboj, čímž protest vybočuje z přirozených mezí.

Všem třem příkladům, je společná neochota respektovat „pravidla hry“ nesená neukázněností a určitou dávkou cynismu.

Pozoruhodné je, jak vypadají naše postkomunistické politické strany. Silnější členskou základnu mají jen ty, které jsme zdědili z minulého režimu (KSČM, KDU-ČSL), i jejich členstvo se ovšem mohutně drolí. ODS vznikla tím, že Václav Klaus privatizoval okresní Občanská fóra zpod rukou neschopných manažerů havlovské garnitury ve Špalíčku. ČSSD se Zemanovou zásluhou etablovala jako protestní strana proti rodícímu se mocenskému monopolu ODS. Vznikly politické kluby, spojené hlavně mocenskými a posléze i ekonomickými zájmy, na něž se nabalilo něco nešťastníků, jimž šlo hlavně o program a ideje.

Ze západních demokracií jsme formálně převzali základní strukturu politického systému, politický zápas dvou stran, z nichž jedna klade důraz na svobodu, druhá na solidaritu. Společný by přitom měl být obecně řečeno liberálně demokratický základ, na němž se obě shodnou. (Je pozoruhodné, že např. Cesta do otroctví Friedricha von Hayeka, aspoň v pojetí jeho českých interpretů, přichází s jiným modelem, postaveným na myšlence „třídního boje“ „demokracie“ se „socialismem“). U nás probíhá na předscéně okázalý třídní boj, v zákulisí různé politické čachry, jež se zdají být společným základem politiky. Stranické vedení, kterému jde o zásadní politiku, je izolováno od komunální úrovně a docela bezmocné. Stranický brontosaurus hází svými lídry ze strany na stranu a to, že stranu vedou, je jen iluze (příměr jsem si vypůjčil od Václava Klause, který ho kdysi použil k ozřejmění jiné skutečnosti).

Je přitom příznačné, že politické střetnutí mezi konzervativci a socialisty je u nás překryto střetnutím mezi vyznavači neviditelné ruky trhu a „pravdoláskovci“, a zároveň (dnes po velkém volebním vítězství středopravých stran je to velmi zřetelné) zápasem mezi konzervativci autentickými a ještě autentičtějšími. V Praze se tak ČSSD dostala fakticky do role jazýčku na vahách. A komunisté, které, jak se zdálo, po květnových volebních výsledcích nikdo už nemůže potřebovat, budou zřejmě v Praze koalici jistit, kdežto v Brně je to ještě vykutálenější: jeden komunista opustil svou stranu a jako nestraník vstoupil do ČSSD, aby koalici posílil: o tom, zda je to přeběhlík nebo „výpůjčka“, lze jen spekulovat. Po volbách tedy nedošlo k oslabení KSČM, nýbrž k její další integraci do politického systému.

V pátečním Právu vyšel zajímavý rozhovor s Adamem Michnikem. Mluví v něm o dramatické polarizaci polské společnosti, s níž si nidko nebí rady. Triumfální vítězství FIDESZu v celostátních i komunálních volbách v Maďarsku učinilo z opozice bezmocnou hříčku v rukou vládní strany, která má ústavní většinu. My bychom byli v podobné situaci, kdyby byl v květnu vyhrál Paroubek. Teď jsme ještě dál: vypadá to, jakoby si oba nepřátelé na život a na smrt padli do náruče a dělili se o koryta. V tomto objetí se pochopitelně demokracie mění v šaškárnu.

Lidové noviny 30. listopadu 2010