ARCHIV

O zneužívání

Minulý týden přišel na adresu Událostí čtenářský dopis.Pisatel se zmiňuje o jakési diskusi v německé televizi, která se týkala Centra proti vyháněním. Proti sobě stáli Markus Meckel, iniciátor výzvy proti zřízení Centra, a Joachim Gauck (někdejší vládou SRN pověřený správce pozůstalosti východoněmecké STASI). Ten zřízení Centra veřejně podporuje. A právě Gauck, aspoň podle toho, co píše čtenář, mne „v argumentační nouzi vytáhl z rukávu coby největší trumf v diskusi“. Čtenář mi závěrem klade víceméně řečnickou otázku: „Nevadí Vám, že jste takto zneužíván?“

Jde vlastně o dvě věci: zda jsem zneužíván a zda mi to vadí.

S argumentací tohoto typu se nesetkávám poprvé. V šedesátých letech se mně a několika kamarádům (nebyl jsem při tom ten nejdůležitější) podařilo zmocnit časopisu pro mladou literaturu Tvář. Chtěli jsme z ní udělat nekomunistický časopis, a asi rok se nám to dařilo. Pak nás zakázali.

Narazili jsme na jednotnou frontu komunistů reformovaných i nereformovaných. A zejména ti reformovaní nám předhazovali: nevadí vám, že se k vám hlásí lidé, s nimiž byste jistě nechtěli mít nic společného? V tomto případě nešlo o německé revanšisty, ale o zrádnou emigraci a amerického špióna Pavla Tigrida.

Naši oponenti z nejasných důvodů předpokládali, že jsme s nimi na jedné lodi. Byli jsme „pomýlená mládež“, v době jejich puče většina z nás byla v dětském věku. A na společné lodi jsme opravdu byli: loď byla pečlivě obtočena ostnatým drátem proloženým kulometnými věžemi.

Nám samozřejmě vůbec nevadilo, že se k nám ti lidé hlásí, naopak. Jen jsme to nesměli říci nahlas, byli by nás hned zakázali. Jediné, co jsme mohli udělat, bylo to, že se od nich nebudeme veřejně Společného bychom toho s nimi rádi byli měli co nejvíc. Ale ani to nešlo, zakázali by nás, a možnost po kratičkou dobu vydávat doma, v bolševickém Československu, nekomunistický časopis jsme považovali za zásadní a důležitou věc.

Dnes je situace lepší než v šedesátých vletech minulého století. Můžu říci veřejně (i když jen na internetových stránkách s omezenou sledovaností), že mi vůbec nevadí, že se ke mně hlásí Joachim Gauck. Naopak, vysloveně mne to těší a jsem na to pyšný. Naproti tomu by mi vadilo a styděl bych se, kdyby mne „v argumentační nouzi jako trumf vytáhl z rukávu“ (jak krásný rudoprávnický výraz!) Markus Meckel. Ale stejně bych s tím nemohl nic dělat. Člověk si nevybírá ty, co se k němu hlásí.

S českými nacionalisty jsem na jedné lodi v podobném smyslu jako s komunisty v šedesátých letech. Narodil jsem se zrovna tak jako oni v téhle zemi, prožil jsem tu celý život a nehodlám se odtud na stará kolena stěhovat. Jinak bych ale byl rád na jedné lodi s těmi, jimž jde o spravedlnost a smíření. To znamená například s Joachimem Gauckem.

P.S. A na závěr jen malá poznámka: čtenář se v dopise zmiňuje také o tom, že na „Sudetoněmeckém sjezdu“ zazníval údajně frenetický potlesk při jakékoli zmínce o vracení majetku. Jak by nezazníval. Cožpak se nepamatujeme, jak frenetické nadšení vzbudila v polistopadovém Československu myšlenka restitucí? A sudetští Němci byli o svůj majetek připraveni stejně jako později Češi, jen ještě důkladněji. Stejně jako později v případě Čechů znamenaly majetkové konfiskace porušení základních lidských práv. To, že restituce někdejšího německého majetku jsou nyní neproveditelné, je věc, související s nedokonalostí lidské spravedlnosti. A kdyby byli Češi chtěli, aby ta spravedlnost byla o něco dokonalejší, byli by měli sami na myšlenku svých restitucí hned na počátku devadesátých let dobrovolně rezignovat.

5. října 2003