Pražský experiment

Podle průzkumu, který si nechala pořídit ČT od renomované agentury SC&C, považuje značná část veřejnosti právě upečenou pražskou koalici za podvod na voličích. O tom, že podobné názory jsou zejména v Praze velmi časté, jsem se přesvědčil sám v jakémsi bezděčném miniprůzkumu na podstatně skromnějším vzorku respondentů.

To je třeba nepochybně vzít v úvahu. Zároveň platí, že rozhodující není, co si o věci myslí většina lidí, ale jak to opravdu je. Nikde není dáno, že jedno musí s druhým souznít.

Čistě formálně je všechno v pořádku: daly se dohromady dvě strany, které mají v součtu podporu většiny pražských voličů. Žádná z těchto stran neměla ve svém programu výslovný zákaz koalice s tou druhou. A obě se budou průběžně a hlavně v příštích volbách zodpovídat veřejnosti z toho, co přinese jejich spoluvládnutí. Mají právo se samostatně rozhodovat, mají dokonce právo se v tom či onom odchýlit od svého programu, ovšem s vědomím, že jim byl dán určitý přesně vymezený čas, a nejpozději v té chvíli, kdy vyprší, se ze svého konání odpovídat musí a taky odpovídat budou. Žijeme v zastupitelské demokracii. Zdaleka není dokonalá, ale přímá demokracie, prosazovaná jako princip, generuje totální politický chaos. Tím nechci říci, že přímá demokracie je ďáblův vynález, ale jen že se s ní musí zacházet opatrně a v rámci demokracie zastupitelské.

V případě koalice ODS a sociálních demokratů jsou tu navíc dva problémy. Kdosi (nevím, zda to nebyl přímo pražský lídr Svoboda, který má mimořádný talent na politicky nešťastná vyjádření) prohlásil, že komunální programy pražské ODS a ČSSD se z 90% shodují. Jak je to možné, že jen na komunální úrovni? Jak je možné, že se při takové harmonii aspoň na komunální úrovni nedaly obě strany už předem dohromady? Nebo snad daly? A co je podstatou těch 90% shody (předpokládám, že to nejsou populisticky nestydaté představy o zatím částečné likvidaci jízdného ve veřejné městské dopravě?) A jak je možné, že se ta harmonie neprojevila už během ostré volební kampaně? Lze se lidem divit, když mají pocit, že si z nich obě strany dělají srandu? Přitom koalice tak odlišných stran může být v pořádku, jen je třeba prokázat její legitimitu. A je třeba přihlížet k tomu, že na soupeření stran zdůrazňujících více svobodu a stran kladoucích větší důraz na solidaritu stojí i v současné době politický systém světových demokracií. Nic lepšího zatím nikdo nevymyslil. Z toho plyne nepříjemné omezení: krátkodobou spolupráci lze za určitých okolností tolerovat, dlouhodobá systematická spolupráce podporuje „protestní strany“, extremisty a populisty. Naši rakouští sousedé o tom vědí své. Proto je třeba veřejnosti vysvětlit, proč je taková spolupráce legitimní.

Kdosi z pražské ČSSD se o to pokusil: ČSSD své staronové koaliční partnery zná z dlouhého spolupůsobení na radnici a ví, co od nich může čekat. Upřímně řečeno, byl by udělal lépe, kdyby byl mlčel.

ODS mlčela, protože všechno bylo jasné: v koalici s ČSSD je silnější partner a může si nárokovat vedoucí úlohu. V koalici s TOP09 by tomu bylo naopak.

Tomu, že je mnoho lidí poněkud rozlíceno, se tedy nelze divit.

Preference autora těchto řádků byla jiná: přál jsem si koalici TOP09 – ČSSD. To jsem vzhledem k tomu, co tu bylo řečeno, povinen vysvětlit, neboť jde stejně, ne-li více o koaliční spojení dvou stran, které by správně měly politicky soutěžit. Jenže: zásadní úkol v Praze je, narušit dlouholeté zakořenění ODS v mocenských strukturách vládnutí, čehož se ČSSD přímo či nepřímo účastnila. TOP09 jako silná a nová strana je schopná udržet na uzdě ambice ČSSD přece jen o trochu lépe (nedělám si zbytečné iluze) než ODS, protože nemá tolik másla na hlavě. A ODS potřebuje nutně čtyřletou dietu, aby shodila nadbytečná kila, zbavila se různých podezřelých mocensko-ekonomických vazeb a posílila ve svých řadách politiky v lepším slova smyslu na úkor profesionálních kariéristů. Zatím se to tedy – pro další čtyřleté období – nepovedlo. Ten, kdo na tom bude tratit, určitě není TOP09 a velmi pravděpodobně to není ani ČSSD. Zato dietní kůra pro ODS bude za čtyři roky o dost náročnější, než by byla teď: patrně jakýsi politický Mauthausen.

21. listopadu 2010