ARCHIV

Bitva, kterou všichni prohráli

Schválení reformy veřejných financí proběhlo snadněji, než se všeobecně očekávalo. Bezprostřední krize je zažehnána a vláda si může pro tuto chvíli oddechnout. Její pozice však není o nic pevnější než dříve. Musí počítat s tím, že jakmile přijde ve Sněmovně na přetřes nějaká významnější záležitost, bude znovu v sázce její existence. A vzhledem k její slabosti, pestrému složení a nejednotnosti nejsilnější vládní strany bude i nadále odsouzena k politice kompromisů, které bývají vždycky horší než to či ono jednoznačné řešení. Opozice zatím nemá na to, aby takto nepevnou vládu dostala do úzkých. ODS dala přednost předvádění razance před televizními kamerami, jenže k čemu je razance bez hmatatelných výsledků: vládní tábor spíš sjednotili, než že by vládě zkomplikovali život.

Česká politika funguje dosti nestandardně. Vláda nepadá tak, že by ji např. opustil jeden koaliční parter (když se koaliční partneři přece jen rozhodnou vládu opustit, je už pozdě – viz sarajevský atentát). Vláda má už sedm let většinu buď minimální nebo žádnou. Koalice i opozice posiluje své postavení přetahováním poslanců, intrikami, prohlubující vnitropolitické krize vládních stran nebo nestandardními dohodami s opozicí.

Poslanecké dezerce, které by měly být něčím výjimečným a mají zvlášť v situacích, kdy jde o osud vlády, nepříjemnou pachuť jakési zrady, nabývají zvláštního významu. Tím roste v zákonodárných sborech úloha lidí psychicky nevyrovnaných, s velkou potřebou sebepředvádění, zároveň ale bez jasného politického konceptu a schopnosti získat pro svůj postoj nějaké stoupence. (Tomuto typu lidí se u nás bůhvíproč říká „osobnosti“). Organizují náhlé politické karamboly, které vládě zkomplikují život, ale nikomu a ničemu nepomohou.

Stávající situace je špatná, alternativy ještě horší. Pokud by ČSSD zvolila menšinové vládnutí s tichou podporou komunistů, vydala by se už podruhé směrem, který se jí velmi nevyplatil po roce 1945. A ČR by tím nastoupila tzv. chilskou cestu k demokracii (oklikou přes nějakého Pinocheta).

Stejně nevábná je vyhlídka „duhové koalice“ pod taktovkou prezidenta. Českému systému politických stran dominují nyní tři velké populistické strany, jejichž nevyřčeným cílem je „demokracie jako řemen“ s autoritativními rysy, podložená povinnou ideologií agresivního nacionalismu. Naštěstí se v této chvíli nejsou schopny navzájem domluvit a ČSSD je navíc vnitřně rozpolcená. Ta míra svobody, kterou jsme zatím dosáhli, nyní visí na KDU-ČSL, jejíž politická stálost je odjakživa nepřímo úměrná neovladatelné touze „být při tom“, a na US-DEU, která už vlastně neexistuje.

Stav politické kultury se dá odhadnout podle signálů vyslaných z PS minulý týden. Nechme stranou to, že se před významným hlasováním jeden poslanec ODS údajně opil tak, že se ho nemohl zúčastnit. Je pozoruhodné, že tento tribun lidu byl ohleduplně vypárován, kdežto jeho vážně nemocný kolega ne. Znepokojivé jsou výroky, které zazněly na politické scéně v souvislosti s parlamentním sporem o reformu veřejných financí. V předvečer rozhodujícího hlasování označil expředseda ČSSD svého nástupce sice nepřímo, ale dosti výmluvně za krysu. Poslanec opoziční strany hovoří v souvislosti s ministrem zahraničí o goeblesovské schopnosti manipulace. Jiný nazve vládu politickými podvodníky, kteří nemají rádi lidi (správně měl říci „pracující lid“). Předseda KSČM se dal slyšet, že tato vláda je nejhorší za posledních padesát let, což je drzost všeobecně a od něho zvláště. Čeští politici napodobují horší stránky činnosti západních parlamentů, aniž by si byli osvojili ty lepší. Jejich rétorika se přibližuje rétorice komunistických prokurátorů z padesátých let: je iluze si myslet, že se to jednou nepromítne i do politické praxe.

Sedm let politické nestability nemůže nevyvolat v lidech pochybnosti o smyslu svobodné společnosti západního typu. Jistě, zatím snad situace není dramatická – ale stačí změna okolností, které nezávisí na naší vůli a našem konání (politická destabilizace regionu, vážné globální hospodářské potíže) a bude zle. Naše demokracie není demokracií do nepohody.

Mladá fronta Dnes 1. října 2003