Prezident tančí v československém porcelánu

Klausův projev na slavnostním večeru k 28. říjnu vzbudil pozornost tím, jak se prezident vymezoval vůči EU a světové politické „globalizaci“. Stranou zůstala věc základnější: jak prezident a s ním většina české společnosti rozumí české státnosti (což s odporem ke „globalizaci zprostředkovaně souvisí).

Prezident hovořil dvakrát o „českém státě“, jednou o Československé republice, v níž se ovšem proměnilo „České království“. Český stát existuje prý tisíc let v podstatě na stejném území. V r. 1918 jsme přestali být královstvím a stali se republikou.

Nevím, proč prezidenta někdo z jeho poradců nepoučil, že České království“ byly před rokem 1918 jen Čechy v užším slova smyslu, ale to není podstatné. Podstatná je jiná věc: kam se poděli Slováci?

Stát, který vznikl v roce 1918, se deklaroval jako československý. Nevznikl „v podstatě na stejném území“, protože k němu připadly severní oblasti Uherského království, kde většinu obyvatel tvořili Slováci. Stál na ideologii, podle níž existuje jeden společný československý politický (a zároveň etnický) národ, hovořící společným československým jazykem, který má dvě varianty: českou a slovenskou. Masaryk v roce 1921 pro jeden francouzský list dokonce napsal: „Není slovenského národa… to je vynález maďarské propagandy. Češi a Slováci jsou bratři. Mluví dvěma jazyky, mezi nimiž je menší rozdíl než mezi severní a jižní němčinou. Rozumějí si dokonale. Dělí je jenom stupeň kulturní.“ (Slováci jsou jen zaostalejší Češi).

Nebylo by dobré přehlížet, že kromě bratrství byly ve hře i přízemnější ohledy. Češi potřebovali posílit stabilitu vzniklého státu, a proto vznikl tento vlastně politický projekt, který byl ovšem vydáván za skutečnost.

Projekt, s nímž byly slovenské intelektuální elity zpočátku srozuměny, se ovšem nepodařilo realizovat. Dějiny Československa jsou dějinami slovenské emancipace. Jejími přestupními stanicemi (když necháme stranou nešťastnou epizodu válečné Slovenské republiky) bylo uznání svébytnosti slovenského národa, „asymetrický model“ a federalizace v době komunistické diktatury, a nakonec pokojné rozdělení státu v roce 1992-3.

Když prezident Klaus dnes říká „byl to český stát“, působí to, jako by řekl: dělali jsme si z vás, milí Slováci, srandu. Je to nespravedlivé i vůči českým tvůrcům projektu, kteří mu věřili. Také je třeba vzít v úvahu, že ČSR poskytovala pro slovenskou národní emancipaci lepší podmínky, než jaké Slováci měli před rokem 1918. To je ovšem jen polehčující okolnost. Václav Klaus si dnes Československo znárodnil, podobně jako jsme si při rozdělení státu znárodnili jeho vlajku a státní svátek. Žijeme jednou nohou v minulosti a těžko se zbavit dojmu, že za náš nynější stát se tak trochu stydíme. Zakrýváme tuto nejistotu lehce hysterickými ceremoniály (fanfáry z Libuše při vstupu prezidenta; tak absurdní útvar, jako je „hradní stráž“ – o jejích nynějších uniformách ani nemluvě). Prezident se pyšní historií, prapory, gotickými klenbami, slavnostním oblečením, uniformami. A klade si otázku, zda to vše není jen jakýsi tyátr, zda to má smysl v našich myslích a srdcích – odpověď je samozřejmě „ano“, ale jakýsi stín nejistoty člověk přece jen vycítí. Mluví o „naší historické odpovědnosti vůči tisíciletým dějinám naší země, vůči předcházejícím generacím, které jí přinesly často ty nejvyšší oběti a které nám jako dědictví zanechaly výsledky svého umu, nadání, práce svých rukou a bohatství svých myšlenek. Je to naší povinností vůči generacím současným, ale i budoucím…“

To je z poloviny duchařství a nacionální mystika. Předchozím generacím bychom měli být vděčni, ale odpovědnost se může týkat jen současníků a těch, co přijdou po nás. My bohužel odkaz minulých generací často ani pořádně neznáme. Oháníme se prápory a gotickými klenbami a nevíme už nic o těch, co postavili existenci moderního českého národa na liberálních a demokratických idejích, střízlivosti a kriticismu. Karel Havlíček napsal ještě v předbřeznové době krásný článek o obci – přitom je zjevné, že neměl na mysli jen vesnici, ale organizované národní společenství vůbec.

Důležité jsou pro něho dvě věci: za prvé, „účelem obce musí býti napomáhati, aby každý její občan skrze obec účele svého člověčenského snadněji a co možná dokonaleji dosáhl. Obec sama, jako obec, nemůže míti žádného vlastního účele, nýbrž jenom jednotliví oudové její mají každý svůj účel, to jest, obec jest pro občany, ne pak občané pro obec.“ Čili: není to žádné paládium, ale praktické zařízení.

A za druhé: „Na dvou velikých hlavních základech vystaven jest veškeren lidský svět; Schiller je jmenoval: hlad a láska, my je jmenujeme: náklonnost a užitek, a stavíme náklonnost jen honoris causa na první místo, neboť v opravdivém světě skoro vždy na něm užitek (hlad) stává. Cokoli člověk dělá, činí buď z náklonnosti, nebo z užitku. A blažený ten, kdo všechno užitečné činiti může z náklonnosti, a komu všechno, co z náklonnosti učinil, užitečné jest… A proto by nebylo dobře snovat základy veřejného zřízení obce na pouhé náklonnosti, na mravnosti, z té příčiny, že lidský bystrozrak dobře provedené pokrytství proniknouti nemůže, a tedy by od soběckých chytráků, vydávajících se za nezištné obětavé muže, přečasto šizen býval.“

Náš vztah k vlastní minulosti je bohužel poněkud hysterický a falešný. Děláme si sami o sobě na jedné straně nepatři iluze a na druhé straně ani nevíme o to, na co bychom mohli být hrdí. A tak se nám stává že v okamžicích, kdy je třeba projevit úctu a odpovědnost, stojíme před světem, před současníky i před budoucími, se spuštěnými kalhotami, podobně jako král v Andersenově pohádce.

Lidové noviny 1, listopadu 2010, Sme 2. listopadu 2010