28. říjen u nás a na Slovensku

Oslavy státního státku u nás proběhly jako na drátku a se vší parádou: od kladení věnců a pění „Ach synku synku…“ až po večerní udílení metálů. Když jsem byl malé robě, za třetí republiky, zpívala se v souvislosti s Masarykem spíše píseň „Teče voda, teče“, jenže tu už dnes málokdo zná. Pro nezasvěcené bych chtěl bych připomenout, že ani jedna z nich není Masarykovým dílem a pro čtenáře Práva, že Masarykovým dílem není ani pamflet Détruisez l´Autriche-Hongrie, který mu tam dneska připsal Jiří Hanák (napsal ho dr. Edvard Beneš). Je to příznačné: Masarykovo dílo dnes nikdo nečte, bylo by to sice krajně užitečné, ale, jak to u užitečných věcí bývá, taky pracné.

Jistý problém vznikl na Slovensku, kde je 28. říjen pouze památným dnem. V Bratislavě se rozhodli při té příležitosti vztyčit sochu TGM, věc měla zjevně podporu vlády, protože se odhalení zúčastnil i ministr zahraničí Dzurinda. Rozhodnutí se setkalo s protestem extrémně nacionalistické Lidové strany Naše Slovensko a nesouhlasila i Matice slovenská. Protože moje knihovna je ve stavu stěhování, nemohu na sto procent potvrdit, že Masarykův výrok „není slovenského národa“, kterým se slovenští nacionalisté ohánějí, je autentický, mám však vážné podezření, že je. V každém případě byl Masaryk tvůrcem koncepce, podle níž existuje jeden československý národ, zároveň politický i etnický, protože hovoří jednou společnou řečí, která má dvě varianty: českou a slovenskou. Chápal to jako popis skutečnosti, přitom to byl vlastně projekt pro budoucnost, který měl Čechům dodat v jejich složité situaci víc síly (bratrství se v něm tedy snoubilo s - dejme tomu - pragmatismem). Ideologie fungovala pár měsíců, poté se začala pomalu prosazovat skutečnost, že jde o dva svébytné politické národy – od autonomie a „asymetrického“ modelu přes federalizaci po klidné rozdělení společného státu.

Je samozřejmě věcí slovenské veřejnosti, slovenské vlády a občanů Bratislavy, jaký pomník si postaví. Slovensko je demokratická země, kdo nesouhlasí, může protestovat. Musím se přiznat, že případné důvody slovenské nespokojenosti, respektive rozpaků (nemusí jít rovnou o extremisty) chápu. Je pravda, že ČSR poskytla Slovákům lepší podmínky k emancipaci, než jaké měli předtím. Že česko-slovenské vztahy se postupně přibližovaly normalitě a že se tak dálo povětšinou nenásilnou cestou, takže jsme i po „rozchodu“ zůstali přáteli. To jsou ale jen polehčující okolnosti, Masarykův koncept byl mylný, a je mi líto, lehce vyčůraný. To, že na Masaryka a na první republiku většina Slováků nevzpomíná ve zlém, je hezké. Zároveň je to i pro nás Čechy inspirace.

I my jsme totiž byli kdysi, ne až tak dávno, součástí říše, která sice vzala navždy za své, ale přesto nám přinejmenším v posledních padesáti letech přinesla víc dobrého než zlého. Panovník, který jí stál v čele, měl v podstatě počestné úmysly, málo z nich dokázal uskutečnit. Nebyla to jen jeho vina. (Nakonec, ve vysokém věku představoval už jen relikt minulosti a zavlekl svou říši do strašné války, která ji roztrhala na kusy). My Češi (a v tom se lišíme od Slováků ve vztahu k nám) s touto říší dodnes vedeme jakýsi zápas. Takže, obrazně řečeno: až jednou dospějeme k tomu, že v Praze (za zuřivých protestů různých bojovníků za svobodu) vztyčíme sochu císaře Františka Josefa I., dostaneme se, pokud jde o smíření s minulostí, tak daleko, jako jsou dnes Slováci.

lidovky.cz 29. října 2010