Vrátit politice důvěru je skoro nemožné

ODS má problém: chtěla by se celá zlidštit a prosvětlit. Její světlonoši (Nečas, Němcová. Vondra) mají sice správný dojem, že to strana potřebuje, výsledky jsou ovšem nevalné. Naposledy utrpěli potupnou porážku na zasedání Výkonné rady. Pro distanci od „velkých“ koalic s ČSSD (nevím, proč se jim říká velké, v Praze by to byla malá koalice poražených) se vyjádřilo jen devět dalších členů, osm bylo proti, dvanácti je to fuk. Výkonná rada přitom nesmí organizacím strany nic nařizovat. A koalice s ČSSD se množí jako houby po dešti.

Základní problém není jen problém ODS, ale problém politických stran všeobecně: nejsou lidi. Jednak je členstva všeobecně málo (řekl bych přinejmenším osmkrát méně, než je zvykem ve vyspělých demokratických zemích) a jednak mají o smyslu organizace odlišné představy. Jedni ji chápou jako výtah ke společenské moci a nemají velký zájem, aby se nosnost toho zařízení neúměrně zvyšovala (na všechny by se pak nemuselo dostat). Jiní, naivkové, se cítí osloveni a taky vázáni programem, byli by rádi, kdyby ta strana byla k něčemu užitečná (tj. lidem, kteří netouží být vytaženi k moci), byla to pro veřejnost servisní, smysluplná instituce. Vzhledem k tomu, že představují často jen nešťastnou menšinu, odcházejí a zakládají regionální či komunální sdružení, kterým samozřejmě chybí síla. Často je obojí smícháno dohromady, jak to v životě bývá – a za této situace je kariérismus podporován na úkor sociálně nosných cílů.

Vzhledem k tomu lidé „politiky“ pohrdají. Jednoduše proto, že nevědí k čemu jsou jim dobří. Mají dojem, že se jen snaží po jejich zádech vyšplhat k lukrativním postům. Malé obce se často vůbec neorganizují podle politické příslušnosti. Ty větší ovládají ODS a ČSSD – jak se ukazuje, v značném počtu případů jim nejde o to, aby svedly věcný a kultivovaný zápas o prosazení svých (podstatně rozdílných) politických představ, nýbrž aby si mezi sebou podle momentální situace rozdělily koryta. Další volby pak znamenají – pokud nevznikne opravdový velký průšvih, což se stává bohužel málokdy – jen přerozdělení dosažených prebend.

V nejvyšším patře politiky je to jiné: probíhá tu spektakulární divoký politický zápas, vrcholící volbami. Po volbách se ukáže, že šlo jen o pimprlové divadlo: vedení může mít, dejme tomu, dobré úmysly, ale s nižšími patry stranické politiky (pokud strana vůbec nějaká má) prostě nehne.

Je těžké nedojít k závěru, že tento způsob demokracie je demokracie simulovaná a potěmkinská. Kdyby naše strany měly desetkrát víc členů, nedaly by se manipulovat jako pouhé výtahy k moci. Jenže kdo do nich za těchto okolností poleze? Buď ho výtaháři vůbec nevezmou, nebo ho dřív či později vyrazí.

Všechno začalo po listopadu 1989: říkalo se – strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny. Občanské fórum se pak přetransformovalo v politickou stranu (ODS). Pro všechny teď není nic, a to je v pořádku. Jen by tu mělo být něco, co je pro víc lidí než pro dvacet tisíc kariéristů a pár beznadějných excentriků.

lidovky.cz 27. října 2010