Senátní volby: poučení i záhady

Výsledek senátních voleb potvrdil tendenci, která se ve složení horní komory českého parlamentu prosazuje už nějakou dobu: upevňuje se pozice dvou silných stran, ubývá „smetí“. Není složité vytvořit efektivní většinu (její význam je bohužel úměrný významu Senátu jako celku). Senát se tím až do posledních voleb výrazně lišil od Poslanecké sněmovny, v níž volby fungovaly ponejvíce jako generátor patových situací.

Ve spořádaných demokratických zemích funguje většinový systém tak, že posiluje slibné a oslabuje slabé, vede k zjednodušení politického spektra a nepřímo ke zvýšení funkčnosti instituce. To se teď svým způsobem děje i v našem Senátu. Pozoruhodné je, že záměry jeho tvůrců byly úplně jiné: Havel a jeho spolupracovníci zamýšleli vytvořit jakýsi intelektuální Olymp, v němž nebudou sedět politici, ale „osobnosti“, sbor učených a lehce potrhlých podivínů s rozevlátými plnovousy, kteří během rokování obohatí českou společnost svou moudrostí a nebudou nijak zvlášť bránit ve výkonu moci disidentské elitě, jež si své výlučné postavení díky dlouholetému vytrvalému zápasu za lidská práva uprostřed mlčící zbabělé většiny bohatě zasloužila. Zásadní loajalita mudrců měla být zajištěna tím, že se dílem rekrutovali z chartistických kruhů, dílem patřili za totáče k „šedé zóně“, a kdyby zlobili, bylo jim to možné otlouct o hlavu. Jenže: jakmile začne fungovat jakž takž systém politických stran, což se během politické normalizace polistopadové demokracie stalo, je tento vyčůraný koncept v podstatě na nic a většinový systém pracuje k posílení, nikoli k oslabení stranickosti.

Malověrný Václav Klaus se zpočátku destruktivní role „sboru moudrých“ obával (měl proč, ze Senátu se na čas stala opozice proti „opoziční smlouvě“ a třeba přiznat, že tenkrát zafungoval dobře), a postaral se o to, aby měl co nejmenší pravomoci, většinou jen jako soustava nepříliš účinných brzd. Přívrženci Václava Havla dokázali prosadit jen několik důležitých prezidentských pravomocí, občas lehce diktátorského typu – a netušili přitom, že to dělají pro Václava Klause.

Takže dnes máme dvě zákonodárná tělesa: jedno s rozhodujícími pravomocemi, v němž je ovšem krajně obtížné dosáhnout přesvědčivé většiny (kdo se raduje nyní, raduje se možná předčasně). A druhé, kde akceschopná většina vzniká skoro sama od sebe, ale vzhledem ke specificky vymezeným pravomocem jsou ty akce skoro výlučně destruktivní povahy.

Toť první poučení. Standardní politické prostředky si dříve či později vynutí standardní politiku, ale ve svých důsledcích to může být k ničemu. Poučení druhé vyplývá z volebního výsledku KDU-ČSL. Je velmi obtížné zaříznout politickou stranu disponující pevnými, časem prověřenými politickými strukturami a relativně solidní členskou základnou (KSČM není standardní politická strana, ale pouhý rudiment bolševismu). Lidovci mají opět klub, i když jen v Senátu. Drápkem se uchytili a pracují na své záchraně. Stane se nesmrtelný Pithart opět místopředsedou horní komory? Naproti tomu TOP09, strana nová a nedopracovaná, získala jen dva až tři řádně zvolené (nikoli zděděné) senátory a její výsledek zdaleka neodpovídá květnovému úspěchu.

A konečně třetí poučení: Paroubek kdysi dospěl k závěru, že jediná možná cesta ČSSD k úspěchu je spolupráce s KSČM. Přesněji řečeno to, o čem Zeman jen snil, dokázal on na základě výsledků voleb z roku 2002 proměnit v čin. Jejich vztah je podobný vztahu Marxe a Lenina. Jenže základ, na němž Paroubek svůj projekt stavěl, byl vratký, volební stojedenáctka byla pouhá jednorázová náhodná záležitost, Paroubkovi se sice podařilo šest let otravovat svou neomaleností českou veřejnost, týrat a posléze svrhnout slabou Topolánkovu vládu, ale nakonec jeho koncepce totálně zkrachovala: po letošních květnových a říjnových volbách komunisty už nikdo nepotřebuje a ČSSD se v květnu navíc octla v pozici „kůlu v plotě“. Paroubkova koncepce byla jednak příliš jednoduchá (přesněji vyčůraně primitivní), jednak příliš nemravná (s něčím takovým, jako je KSČM, slušný člověk do postele neleze), aby mohla uspět.

Zbývají dvě záhady, které si ztěží dovedu vysvětlit: jak je možné, že Paroubkova vstřícná politika vůči KSČM sociálním demokratům příliš neublížila (jsou pořád s přehledem nejsilnější stranou), ale zato poškodila KSČM? A za druhé: jak je možné, že odstranění Topolánka sice vůbec nepomohlo ODS (volební výsledky i prognózy jsou jednoznačné), ale – aspoň v květnu - výrazně oslabilo ČSSD?

Lidové noviny 25. října 2010