Volba prezidenta a její význam

Dvojí volby, které jsme právě absolvovali, znamenají jisté přerozdání karet české politice. ČSSD se ústy svého statutárního místopředsedy zavázala, že nebude v Senátu, kde má nyní absolutní většinu, provádět za každou cenu politiku nulové tolerance a válcovat koalici. A tak zatímco pokud půjde o vojáky do Afghánistánu, má sice koalice utrum, pokud však jde o volbu prezidenta, se v neděli v poledne za přítomnosti Václava Moravce Miroslava Němcová a Zdeněk Škromach v podstatě shodli: bude přímá.

Abychom dokázali docenit význam této shody, musíme si ujasnit, jaká vlastně role prezidenta v naší společnosti je.

Naše společnost se z politického hlediska dělí do třech zásadních skupin. Tou první a základní jsme my. Nejdřív jsme si říkali lid, pak to bylo změněno na pracující lid, zjednodušeně na pracující, košatě na všechny poctivé pracující, podle toho, jak národní a demokratická revoluce přerůstala v socialistickou. Když v roce 1989 revoluce skončila, začalo se užívat technokratického výrazu „daňový poplatník“. Jde v podstatě o totéž: zatímco „lid“ na „ně“ (kdo jsou to „oni“ k tomu se hned dostaneme) pracuje, daňový poplatník na „ně“ platí. Dělá to z pozice silnějšího, protože z lidu pochází všechna moc a do roku 1989 taky vlastnil všechny výrobní prostředky (tj. patřila nám všem společně např. petřínská rozhledna; nebo to snad není výrobní prostředek?). Pak si je zprivatizoval a přitom se jich část poztrácela.

A nyní „oni“ – totiž politici. Z naší práce, resp. z našich daní si platí luxusní dovolené v Itálii, kde se setkávají s různými mafiány ( v našem demokratickém pojetí je mafián každý, který bere aspoň pětkrát víc, než my, tedy např. generální ředitel ČEZu) a nechávají si fotografovat pinďoury. Problém je v tom, že jsme si je zvolili. Co nám zbývalo, volby jsou u nás bohužel dobrovolné!

Je zjevné, že nutně potřebujeme, aby nás někdo před politiky, které jsme si zvolili, chránil. Kdysi připisovali naši předkové tuto moc Bohu, ale neosvědčil se: jak by taky mohl, když neexistuje, protože jsme pošli z opice, jak vědecky dokázal Charles Darwin. Tím padl i král - jak se říkalo, z boží milosti: když Bůh neexistuje, král nemá být, napsal náš národní klasik. Řešením bývala kralovražda nebo soud a poprava (jedno bylo občas od druhého obtížné rozlišit). Pro společnosti monarchii navyklé (a takovou byla ještě na začátku minulého století ta naše) bylo třeba najít novou autoritou – tou se u nás stal prezident.

Prezident (v našem pojetí, to zdůrazňuji) není Bůh ani král. Není to samozřejmě ani politik. Je to člověk jako my, pouze je v něm naše člověčenství mnohonásobně umocněno. Proto je tolik populární. Pošel z opice, jako my všichni, a je nezbytné, aby to bylo na první pohled silně vidět. Naši první dva polistopadoví politici s tím měli jakési problémy (tím nechci říci, že by se nebyli snažili), ale jsme teprve na začátku cesty.

Je zjevné, že prezident v tomto pojetí by měl být volen lidem, tj. námi všemi. Proto se na tom naši političtí představitelé tak snadno shodnou. A škarohlídi a kverulanti, jímž se toto pojetí hlavy státu nezamlouvá, protože si myslí, že se hodí spíš pro opice než pro lidi (přiznávám, že se k ním počítám), nemají taky žádné zásadní námitky. Ať přímo nebo nepřímo, ať zprava nebo zleva, zvolen bude za těchto okolností tak jako tak kokot.

24. října 2010