Charta77 a myšlenka politické soutěže

Ústav pro studium totalitních režimů vydal 10. září t.r. vzdělávací DVD pro střední školy s názvem „Listopad 1989 a cesta k němu“. Zabývá se mj. i českým disentem, nejen Chartou 77, ale i dalšími nezávislými uskupeními, např. Demokratickou iniciativou. O ní se tam říká, že to byla „první skupina, která se vůči režimu vymezovala z jasných politických pozic a usilovala o regulérní politickou soutěž“. Usilovat o politickou soutěž, jak se ukazuje, nebylo v prostředí českého disentu jen tak. Před nějakým časem označil Demokratickou iniciativu (a reformně komunistickou Obrodu) Václav Havel za „zlobivé“ skupiny, potížisty. A minulý měsíc stála Demokratická iniciativa jinému prominentnímu chartistovi, Petrovi Uhlovi, v Právu za rozsáhlou celostránkovou filipiku. To je bohužel příznačné. Následující řádky nejsou polemikou s nějakým konkrétním textem, ale pokusem na jednom konkrétním případě ukázat, jak se český disent vyrovnával v posledních letech před převratem s myšlenkou politické plurality. Je to výklad zaujatý – angažoval jsem se od počátku právě v Demokratické iniciativě – a samozřejmě čistě osobní.

Charta77 byla dlouho zcela osamocená: v konfrontaci s bezohledným mocenským tlakem režimu se posléze definovala jako nepolitické uskupení, orientované na otázku lidských práv. To umožňovalo jednak poměrně snadnou domluvu lidí různě světonázorově a politicky orientovaných, a jednak to mocenským složkám bolševické ČSSR aspoň částečně svazovalo ruce při represi. Tato pluralita měla ovšem i svou odvrácenou stránku: bralo účastníky – i bývalé komunisty a „osmašedesátníky“ – tak, jak rozuměli sami sobě, a nežádalo na nich, aby nějak reflektovali svou minulost: lidská páva překryla jako pohodlná duchna různá bolavá místa. Česká vlastnost být permanentně na štíru se svou minulostí a neustále podléhat pokušení ji předělávat pod pokryteckým heslem „dějiny nelze přepisovat“, tak dostala do budoucna další mohutnou příležitost k uplatnění.

Rozklad ruského bolševického impéria v druhé polovině osmdesátých let minulého století vytvořil zcela novou situaci. Bylo zjevné, že se otvírá prostor pro politickou aktivitu, která by měla usilovat o přechod od samoděržavých metod vládnutí k demokratickým, odpovídajícím naší politické tradici. Přihlásila se další uskupení, např. reformně komunistická Obroda nebo liberálně demokraticky orientovaná Demokratická iniciativa: jejím zárodkem byl malý kroužek lidí, kteří se od počátku osmdesátých let pokoušeli v ineditních sbornících (výbor vyšel tiskem v r. 1993) popsat politické prostředí, v němž jsme žili, i tradice, na nichž česká minulost stála v minulosti. V r. 1986 vznikl v tomto prostředí jakýsi zárodek programu pod názvem Úvaha o normalizaci společenské situace“ (autorem byl Emanuel Mandler, spiritus movens těchto aktivit) jako základ pro diskusi, a v roce 1987 jsme se pokusili dát dohromady pod společné prohlášení aspoň omezený počet lidí z různých oblastí společenského života. Pokus skončil neúspěšně. Pokusili jsme se tedy domluvit s předními aktivisty Charty 77 společnou akci: byl to zajímavý experiment o průnik dvou programově různě uvažujících uskupení, přičemž naše partnery zároveň oslovila i možnost získat podpisy lidí z různých profesí, kteří se zatím v disentu nijak neangažovali. To se v podstatě podařilo, na podzim roku 1989 vznikl dopis poslancům FS ČSSR, který podepsalo padesát lidí, jen malá část z nich byli chartisté. Je třeba konstatovat, že bez této pomoci ze strany Chartistů by se patrně Demokratické iniciativě podařilo etablovat se s většími obtížemi a později.

Věc měla ovšem i svou odvrácenou stránku. Problém politické iniciativy obnášel jako prvořadý úkol vymyslit způsob, jak přejít od současného nevábného stavu politické správy k země ke správě demokratické. Naši partneři z Charty se vzhledem k orientaci na liská práva an sich tímto problémem nemuseli zabývat (proto byli pak v listopadu 1989 vývojem situace zcela zaskočeni), a z hlediska obecných požadavků jim starosti o způsob přechodu od totality k demokracii připadaly jako nemístné kompromisnictví. Zároveň vedoucí aktivisté Charty77 žili v jakémsi zklamání a stresu z toho, že se jim v roce 1977 i později nedostalo veřejné podpory. Z toho plynul jakýsi implicitní, ale poměrně silně prosazovaný nárok na „vedoucí úlohu“, zastřešení celého disentu (což se pak po listopadu 1989 silně prosadilo v Občanském fóru a kontrastovalo s velkou nepřipraveností těchto lidí převzít politickou odpovědnost). Ta představa byla jakýmsi zrcadlovým protějškem politické struktury bolševické společnosti a nebyla v souladu s představami DI o přechodu k politické soutěži navzájem rovných politických subjektů. Bezprostředně po listopadu 1989 se lidem kolem Václava Havla podařilo jejich nárok prosadit, ostatní složky disentu buď dostat pod kontrolu, nebo zválcovat. Následky byly osudové: pokus o prosazení mocenského monopolu pochopitelně ztroskotal, veřejnost ho odmítla. Navíc zkompromitoval v očích české veřejnosti disent jako celek i lidi z jádra Charty, kteří prokázali v těžkých dobách komunismu velkou vytrvalost, statečnost a obětavost, a posléze umožnil Václavu Klausovi, který měl po technické stránce správnější představy o funkčních politických mechanismech, vytunelovat Občanské fórum a přetvořit je v ODS.

Reflex 42/2010