Chápat to můžeme, ale…?

Výhrady, které vznáší Stanislav Balík v LN 12. října k filmu Habremannův mlýn (Habermannův lynč a národní sebebičování) se netýkají jen díla samého, ale celého období bezprostředně po konci války v r. 1945.

Výhrada první: kdyby byl film pravdivým popisem toho, co se opravdu odehrálo, nebyl by jednostranným zrcadlem zvráceností, jichž se Češi dopustili na Němcích (což prý je jeho jednoznačná ambice, i když „ukazuje i nacistické hrůzy“). Požadavek „věrně reprodukovat skutečnost“ lze snad vznášet na historickou práci, ale ne na umělecké dílo, kde je licence nejen přípustná, ale zcela obvyklá.

Jaká byla skutečná story mlynáře Habermanna v podání pana Balíka? „Za války Čechům pomáhal, neví se ale o tom, že by to bylo na hranici vlastního sebeobětování.“ Je zjevné, že takové individuum si žádné zvláštní ohledy nezaslouží. Po válce byl sice zatčen jako Němec, ale zastřelil ho člověk, který s ním v hospodě často prohrával v kartách a neměl ho proto rád. Vrah byl navíc v euforii po skončení války. Je zjevné, že šlo o osobní nenávist, podobně jako při vraždách v téže obci v roce 1913 a 1921 (jaká euforie byla tenkrát?). Čin byl amnestován dekretem prezidenta republiky z roku 1945,

Z toho jsem jelen: projevuje se v nás Češích euforie vražednickými sklony? Nebo ta „euforie“ má znamenat, že dotyčný byl ožralý jako prase? Žádný Benešův dekret o amnestii neexistuje. Existuje jen zákon č. 115/1946 Sb., kde se ovšem suše konstatuje, že činy, které by byly jinak trestné, od 30. září 1938 do 28. října 1945 (!) trestné nejsou, pokud směřovaly k boji za svobodu nebo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů a jejich pomahačů. Z toho plyne, že do 28. října 1945 i osobní nenávist podobná vraždám z r. 1913 a 1921 směřovala ke spravedlivé odplatě. Být panem Balíkem bych to nerozmazával.

A výhrada druhá: nenávist vůči Němcům nemusela tehdy nutně pramenit z chování jednotlivých Němců, ale z „kolektivních pocitů“. Nelze to sice ospravedlnit, ale pochopit. „Neměli bychom si nechat sugerovat celonárodní vinu za neomluvitelné chování.“ Především pan Balík omlouvá neomluvitelné chování. Za druhé, v tom příběhu jde o jednání konkrétních lidí. Pochopit je lze různě (např. taky jako odplatu za prohry v kartách). Významné je vědět, že ho nelze ospravedlnit: vědět to proto, abychom se příště něčeho podobného nedopouštěli. To platí pro Němce zrovna tak jako pro nás. Řeči o „sebebičování“ a sugerování národní viny“ jen zastírají neochotu vidět věci tak, jak byly, bez vymlouvání, že to byla to jen reakce na předchozí vývoj.

Lidové noviny 18. října 2010