Petr Hájek má pravdu

Proces s vítkovskými žháři probíhá zatím ke všeobecnému uspokojení české intelektuální elity. Vyjádřil to za všechny Petr Uhl v Právu ze 7. října: „Nemohu si … odpustit ani chválu policie, státního zastupitelství a soudu. Televizní přenosy ze soudní síně (neboť tam přece probíhá veřejné mínění), ale i otevřenost orgánů od vznesení obvinění i proti srsti náhubkového zákona, je dalším krokem ker svobodě slova a ke spravedlivému soudnímu řízení.“ (nechme teď stranou uspokojení pana Uhla nad tím, že „orgány“ jednají „proti srsti zákona“, který mu nejde pod nos).

Jednotu narušil jen prezidentův vicekancléř Petr Hájek ve vyjádření pro parlamentnílisty.cz téhož dne. Přenos z procesu mu připomíná informování o politických procesech v 50. letech. Případ žhářského útoku je ovšem hrůzný a nechce ho obhajovat, ale hysterické informování o kauze je nepřijatelné, jedná se o nátlak a snahu narušit nezávislost soudu. Každý má právo na spravedlivý proces a soudci by neměli být vystavováni mediálnímu tlaku. Forma informování o této kauze mi připomíná mediální lynč jako v případě petice proti Vondráčkové či informování o procesech v 50. letech.

Je velmi snadné to napadnout: srovnání s padesátými lety kulhá, to s případem Vondráčková versus Kubišová je velmi nadsazené. Nicméně pan Hájek projevil kuráž vyslovit se proti proudu, a proto je třeba vzít ho vážně.

To, v čem má pan Hájek pravdu, je přinejmenším stejně důležité jako to, v čem přehání. Především pokud jde o způsob informování v médiích. Darek Štalmach v MfD 7. října se podivuje nad tím, co všechno si v tak jasné věci smějí obhájci dovolit. V témže čísle je podivný komentář Karla Steigerwalda. V tisku se objevily policejní statistiky o vzrůstajícím počtu žhářských útoků, aniž by bylo uvedeno, kolik z nich má rasový motiv. Když k tomu přidáme oba komentáře Petra Uhla (z 7. a 8. října), není to příliš povzbudivé čtení.

Podstatná věc je ovšem přímý přenos ze soudního jednání. Prý y jen potvrdil právo každého zúčastnit se veřejného projednávání věci před soudem, jedné ze záruk spravedlivého procesu, a rozšířil tak naši svobodu. Vytknout se prý dá jedině to, že ho neprovázel vysvětlujícím komentářem v právu zasvěcený redaktor.

Je zajímavé, že si nikdo (ani obhájci) nevzpomněl na jeden precedens (ovšem, u nás precedenty nehrají rozhodující roli). V letech 2003-4 probíhal proces s Karlem Srbou a spol. Byl obžalován s pokusu o vraždu novinářky Sabiny Slonkové. Jistě, nešlo o rasově motivované násilí proti skupině obyvatelstva a pokus byl odhalen ve stádiu přípravy. Obžalovaní byli skupina politováníhodných amatérů, za nástroj si vybrali drobného zlodějíčka a navíc policejního konfidenta, který vše okamžitě prásknul. Zrodil se nápad, aby z odvolacího řízení byl Českou televizí pořízen přímý televizní přenos. Byly vyčleněny čtyři moderátorky, průběh měly průběžně komentovat „osobnosti“. Proti nápadu tehdy rozhořčeně protestovali prezident Klaus a předseda RRTV Pospíchal, s krajním opovržením se o něm vyjádřil i premiér Špidla. (Pro byl Petr Uhl). Soudce nakonec opičárnu zakázal s tím, že právo na obhajobu stojí nad právem informovat veřejnost o průběhu v přímém přenosu.

Zde jde o citlivější případ, navíc dovedený k činu. Málem přišlo o život malé dítě, které si následky ponese až do smrti. Navíc to nebyl první případ takového žhářství v regionu (jen první, který skončil tak tragicky). O vině obžalovaných je obtížné pochybovat, pouze o detailech. Jeden za všechny: státní zástupkyně uvedla, že popálen nemusel být nikdo, ale také mohli na místě uhořet všichni. Dále řekla, že obžalovaní udělali všechno pro to. aby obyvatelé na místě uhořeli či minimálně utrpěli život ohrožující zranění. Pokud se tak nestalo, to je jen věcí náhody. Věděli, že v domku bydlí lidé, měli úmysl vraždit, o tom neexistují žádné pochybnosti.

Soudce bude stát před obtížnou otázkou: např. rozhodnout, zda obžalovaní museli, měli, nebo mohli vědět (na slovíčkách záleží). Zda chtěli vraždit, nebo jim bylo fuk, zda přitom někdo přijde o život. Byl to případ jako v Madridu nebo v Londýně (v menším měřítku ovšem), případně jako teroristické útoky v Maďarsku, kde o úmyslu vraždit nebyly pochybnosti, protože se opravdu vraždilo? Jde o nuance viny – i to patří k výkonu spravedlnosti.

V souvislosti s tím nabývá významu otázka přímého přenosu. Přenos elektronickými médii na rozdíl od zpravodajství v novinách nabuzuje dojem skutečnosti, ačkoli je taky jen její interpretací. Zároveň chtě nechtě ovlivňuje zúčastněné (viz přímé přenosy z PS). Ale především: není smyslem výkonu spravedlnosti, aby se na něm podílel co největší dav (tomu se říká lynč), ale aby osoby kompetentní rozhodnout byly uchráněny od „hlasu lidu“, který se velmi často mýlí. Soudní síň je něco jiného než cirkusová aréna.

Je mi líto, ale pokud jde právo na spravedlivý proces, zbude tu tentokrát nepříjemná pachuť.

Lidové noviny 12. října 2010