Nový svět

Před nedávnem mne velmi zaujala zpráva o tom, že Čína hodlá finanční pomocí sanovat neustále se sesouvající řecké hospodářství. Musím říci, že to ve mně vyvolává jakési zděšení. Je to jako z lidové pohádky: země jako Řecko - a trochu bych se divil, kdyby u těch, co vstoupily do evropských struktur (EU, případně i eurozóna) ještě později, by to nebylo výhledově vlastně ještě horší – chtěly hned požívat výhod „sociálního státu“, s tím, že jeho náklady splatí až dodatečně, až se to bude hodit. Jedli, pili, hodovali – až se ukázalo, že už není z čeho.

V takovou chvíli se v pohádce obyčejně objeví čert (ulízaný, navoněný, rohy, kopyto a oháňka jsou obratně zamaskovány) a nabídne něco, co znamená v každém případě aspoň odklad. Problém, je, že za to něco chce. Zpravidla to bývá duše, to znamená, přeloženo do naší dnešní odkřesťanštěné podoby, úplně všechno, tak všechno, že si to všechno ani nedovedeme představit. Získat hned spoustu prachů, které si představit dovedeme, za něco, co dodáme později a představit si to ani neumíme, je pro lehkomyslného hlupáka velmi lákavý obchod. Člověk musí být velmi ostražitý, aby nenaletěl.

Nechci démonizovat. Chovají se racionálně. Mají to, co Řekové potřebují, a jako protihodnotu budou chtít to, co Řekům nezbude než jim poskytnout. A Řekové jsou možná, jak už řečeno, jen první na řadě. Mohou si posléze takhle koupit celou sociálně tržní Evropu sakum prásk? A kdy dojde na nás?

Čína je sice komunistický, nebo dejme tomu socialistický stát, jenže sociálně-tržního (hlavně toho sociálního) na ní není vůbec nic. K těmto depresivním úvahám mne přivedl rozsáhlý text Marka Hudemy ze sobotních Lidových novin (příloha Peníze & byznys). Čína je země nenápadná, do sebe ponořená, na rozdíl od Ruska neřve a neřinčí zbraněmi (čínský ministr zahraničí, hulákající na svého britského kolegu „kurva, kdo si myslíš že jsi“ je nepředstavitelný), ale umí používat svou váhu: váhu svého nerostného bohatství (které těží ve velkém, protože není vázána ekologickými ohledy ani zdaleka tolik jako Západ), váhu svých obrovitých finančních rezerv, váhu svého trhu (Číňané představují 20% světové populace). Jejich síla je nutí aspirovat na vedoucí místo ve světě, i kdyby nechtěli. Rigidní politický systém jim umožňuje držet propast mezi mořem bídy a malým, leč významným ostrovem bohatství. Není vázána zátěží lidských práv všeobecně a těch sociálních zvlášť. To se hodí i v zahraniční politice, umožňuje jim to např. vůči africkým státům pěstovat pragmatismus, nenutí je k ničemu, co by se politické správě těch zemí zdálo nepřirozené nebo nešikovné. A není zvlášť vázána ani povinností nefixlovat a nekopírovat (respektive fixlování a kopírování je tolik, že nakonec často nezbývá než ho jaksi zpětně legalizovat).

Na předpovědi, že Čína nakonec přece jen ztroskotá na nedostatek demokracie, jímž článek končí, moc nevěřím. Tezi, že si rozvoj hospodářství, který nemůže být jiný než směrem ke svobodě vlastnit a podnikat, za sebou nakonec demokracii vytáhne, hlásal kdysi za mlada v obecné rovině a s ohledem na SSSR Václav Klaus. Ve skutečnosti se SSSR hospodářsky propracoval ke krachu, který za sebou aspoň na čas vytáhl něco demokracie. Obrovitý rozvoj hospodářství v Číně za sebou možná demokracii vytáhne, ale může to trvat taky pět set let. Zvlášť v situaci, kdy Západ je v hluboké náboženské, morální a politické krizi, shrnuté pod hesla zbytnělé sociálno (napřed utrácet, pak případně vydělávat), multikulturalita, politická korektnost, internacionalismus, militantní ateismus (jediné, co je na něm militantního), v krizi která ho může přivést ke krachu během několika desetiletí. Číňané jsou vlastenci v hodně silném slova smyslu (tj. ne hysteričtí šovinisté jako některé nejmenované středoevropské národy, které se ve strachu před sousedy koukají schovat do nejbližší nastavené zadnice, prezentující se jako ráj na zemi).

Jsme tu konfrontováni s něčím, co jsme ještě nezažili. Je to natolik neznámé, že je těžké říci, je-li to horší nebo lepší než naše poslední špatná zkušenost, Rusko. Jako realista nevidím důvodů předpokládat, že lepší. Problém Rusko oživuje ve stejném čísle LN (příloha Orientace) text Edwarda Lucase. Plyne z něho, že Rusové dělají věci, na které jsme u nich odjakživa zvyklí (loni např. vojenské cvičení Padova a Západ O6, údajně nácvik invaze do pobaltských zemí, korunovaný jaderným cvičením simulujícím útok na Varšavu). Přitom, dodávám já, na něco podobného by si troufli jen tenkrát, kdyby si byli jisti, že Západ je v troskách. Podobnými skopičinami si dodávají váhy ve vlastních očích, v očích vlastní veřejnosti. Je to vypočitatelný, i když krajně nepříjemný soused.

Příjemná stránka věci je, že něco jako čínský boom by bylo v ruských poměrech něco překvapivého a nevídaného. Pan Lucas mluví o svůdné vůni ruských peněz, Rusové byli ovšem doposud schopni je získávat převážně vyjídáním podstaty. Změnilo se snad něco v posledních dvaceti letech?

Čína nikomu nevnucuje nějaké agresivní pseudonáboženství, podpírající její vedoucí úlohu. Prosadí si ji svou vahou. Je schopna vyjíst nemocné evropské země (zejména ty postkomunistické) zevnitř. Nakonec z nich zbudou jen jakési skořápky. Země bez náboženství, bez vlastenectví, bez vůle a schopnosti obyvatelstva tvrdě pracovat, která je bez náboženství a vlastenectví nepředstavitelná.

10. října 2010