Specifika moderní demokracie, zvláště té české

K napsání těchto řádek mne inspiroval případ s údajným sledováním exstarostky Šorfové. Jen jako detail, kamínek do mozaiky, zachycující tvar a fungování českého politického systému a možná i západní demokracie všeobecně (český systém je jakýsi divoký extrém, ale jako každá karikatura zvýrazňuje některé podstatné prvky předlohy a může sloužit k lepšímu poznání celku). Kdybych ho chtěl nazvat přesně, musel bych ovšem opustit terén vědeckého uvažování a hájemství intelektuality a použít nevědecký termín „zkurvená demokracie“. Proto tak neučiním.

Nejprve pár slov úvodem: ideologií moderní společnosti je darwinismus (není vyloučeno, že u nás by bylo možné mluvit o jeho specifické formě, o tzv. darwinismu-paroubkismu). Základ tvoří teorie přirozeného výběru, podle níž je podmínkou úspěchu schopnost co nejlépe se přizpůsobit daným okolnostem. Vývoj (termínu těžko rozumět jinak, než „změna od méně dokonalého k dokonalejšímu“) je dán úspěchem ve vyrovnávání se s okolím, jeho hnací silou je pud přežít. Teorie byla původně vymyšlena pro zvířecí říši, nakolik byl do ní počítán i člověk, není zcela jasné. Dnes už to bohužel jasné je. Nedopracovaná zůstává pouze jedna věc, totiž smutná okolnost, že jak ti, co se dokáží přizpůsobit lépe, tak ti, co se dokáží přizpůsobit hůře, musí stejně umřít, a délka, o kterou jedni přežijí druhé, je směšná ve srovnání s tou nekonečnou dobou, po kterou pak budou všichni mrtví (problém nabývá na váze tam, kde nejde o přežití druhů, nýbrž, jako v lidské společnosti, o přežití jedinců, kteří navíc o nepříjemné nutnosti umřít velmi dobře vědí). Zde by bylo třeba něco dopracovat, myslitelé z okruhu Práva v čele s Václavem Bělohradským si s tím jistě hravě poradí.

Pouze v tomto prostředí se mohla např. myšlenka lidských práv rozvinout do tak široké podoby, jakou má dnes. Zahrnuje právo pracovat, nikoli však pracovní povinnost, což je jistě správné. Zároveň ovšem právo na blahobyt, zdraví atd., takže dosud chybí z těch základních už jen jedno, totiž právo na nesmrtelnost, a kruh by se uzavřel. (Problém je jen s právy a svobodami speciálnějšími, např. projevu, shromažďování, spolčování atp., ale ten se dá zpravidla nějak okecat).

Mám jakési podezření, že toto pojetí základních lidských práv je dnes všeobecné, sdílejí ho země od USA a Velké Británie po Írán a Severní Koreu (která je zase převzala od někdejšího SSSR, stejně jako dnešní medvěděvsko-putinovské Rusko).

Tolik obecně. Teď jde o specifický přínos naší polistopadové demokracie (vyrostla z tzv. humanistické demokracie dr. Beneše, která se zhmotnila v jeho dekretech, a z na ni navazující „lidové demokracie“ Klementa Gottwalda). Všimněme si některých jejích prvků, které vypadají jako technické detaily, ovšem jen na první pohled.

Základní zvláštností naší polistopadové demokracie je, že produkovala s železnou pravidelností politické paty (poslední volby do PS se zdají být výjimkou, ale např. „případ Šormová“ svědčí o tom, jak se systém, postavený na produkování patů, bouří proti atypické situaci, a uvidíme, jak to bude vypadat za rok). Je to jakási pyramida, postavená na špičce: společnost je prodchnuta základním konsenzem pokud možno na ničem se nedohodnout. Jiří Paroubek nebyl tvůrcem této koncepce, ale dovedl ji k takové dokonalosti, že jeho odchod je nepochybně pouze dočasný.

Případ paní Šorfové je pozoruhodný tím, že není první. Po nedokonalých začátcích (akce vířivka), které byly příliš transparentní, bylo poprvé dosaženo skoro naprosté dokonalosti v záležitosti Monte Argentario. Český politický systém byl obohacen o paralelní organizované tajné služby, které vzhledem k povaze našeho zákonodárství nejsou výslovně ilegální. Své výsledky dávají k dispozici tisku ve službách politických stran, který je ochotně zveřejňuje. Služby mají v novinách své kontaktní osoby, jež ovšem nelze za nic postihnout. Jsou cosi jako v politice strany typu Sinn Féin, která byla svého času legální špičkou ledovce irského terorismu (Baskové mají myslím něco podobného). Případ Monte Argentario měj pouze jednu vadu na kráse, zdálo se, jakoby skryté potvůrce koukal ocásek v podobě generála Randáka (který ovšem o ničem nevěděl a za nic nemohl, přesto že byl vyhozený šéf české špionáže). V tomto smyslu je případ Šorfová dokonalejší, neví se, kdo to zadal, pořádně se neví, kdo to provedl (ABL a VV jsou vlastně obětí, i když ani náhodou obětí nevinnou, podstatné ovšem je, kdo to vyčmuchal a práskl, a to nikdo neví a nikdy se nedozví), ví se jen, kdo to zveřejnil, ale zveřejnění je zatěžko někomu vyčítat.

Jiný nový prvek naší demokracie, který je třeba zmínit, jsou negativní volební kampaně. Původní smysl volební kampaně kdysi dávno, v demokracii ještě nehumanistické a nelidové, byl propagovat vlastní stranu. Dnes je smyslem představit své oponenty jako hlupáky a idioty. Základním rysem darwinismu-paroubkismu je přesvědčení, že hybnou silou politiky je nenávist. Tím navazuje na odkaz Karla Marxe, který tak vysvětloval celé dějiny a byl ovšem přesvědčen, že když se budeme navzájem nenávidět dost intenzivně, pronenávidíme se k lásce, jaká tu ještě nebyla. Darwinismus-paroubkismus je dál, tento problém už neřeší.

Tím byla aspoň u nás nastoupena vývojová cesta, kterou načrtává darwinismus ve své obecné podobě, totiž vývoj od člověka k opici (nedělejme si iluze, opice se dokáží přizpůsobit prostředí, v němž žijí, daleko dokonaleji, než lidé). Je pozoruhodné, že i nejdokonalejší západní společnosti, např. USA, projevují nákazu darwinismem (viz euforie kolem zvolení prezidenta Obamy). Zatímco v USA je to ovšem cosi jako chřipka a skončí pravděpodobně prezidentovou porážkou v příštích volbách, u nás je darwinismus-paroubkismus jakousi formou vztekliny (viz např. komentářová stránka Práva, světlé výjimky tam jen potvrzují pravidlo).

Je všeobecně známo, že vzteklina je pro člověka prakticky v každém případě smrtelná. Málokdo už ovšem ví, že pro zvířata ne. Zdá se tedy, že nezbývá postupovat po cestě darwinismu-paroubkismu co nejrychleji. Jakmile se (opět) staneme opicemi, přestane pro nás být tato strašná pustošící nemoc nebezpečím, ale stane se normálním stavem, v němž se dá docela pohodlně žít. Takže: mnoho štěstí do příštích let, milí spoluobčané!

3. října 2010