Co bude s ČSSD?

Záběry ze sobotní programové konference ČSSD v Olomouci prozrazují na první pohled výraznou změnu stylu. Setkání nedominovala (např. oproti té poslední před volbami) obhroublá trepifajxlovina a suita připomínající tu Wolandovu z Bulgakovova Mistra a Markétky. Sálem nezněla píseň „My jsme ta těžká pára“ (nebo se pletu, byla to nějaká jiná?) v podání zpěváka předlistopadové scény, který se dobou změnil z popové hvězdy hlavní posloupnosti v hnědého trpaslíka. V komorním, decentním prostředí tentokrát vládla uhlazeně mefistofelovská tvář ČSSD. Braintrust sociálních demokratů byl usazen za kulatými stoly, pozváni byli VIP levicoví intelektuálové, Jan Keller, Jiří Pehe, Walter Komárek, Václav Bělohradský, Jan Švejnar. Všichni dnes podporují úsilí ČSSD o perestrojku se stejnou horlivostí, s jakou kdysi podporovali tutéž stranu před pár měsíci, když ještě představovala veselé peklo z normalizačních pohádek pro děti. I prof. Švejnar, který v sobotu mluvil poměrně rozumně, kdysi fakticky za trepifajxlovskou ČSSD kandidoval do nejvyšší státní funkce a vůbec mu nevadilo, že prakticky nemůže být zvolen bez podpory komunistů. Akční rádius prof. Bělohradského je ještě širší, byl kdysi významnou součástí intelektuální lobby Václava Klause.

Je v národním zájmu, aby tu existovala silná levicová a demokratická opoziční strana, už jen proto, aby měl kdo čelit některým mimořádně výstředním nápadům koalice (tresty ministrům za nedodržení rozpočtové kázně). Proto je třeba přivítat jakýkoli pokus ČSSD se polepšit, i když je vyvolaný pouze potupnou volební porážkou. Pokus o ČSSSD s lidskou tváří bude obtížný. Ne jedné straně jsou tu revizionisté a oportunisté typu hejtmana Haška a místopředsedy Onderky, na druhé straně centristé typu „statutárního místopředsedy“ Sobotky, který by rád lidskou tvář obohatil o trepifajxlovskou razanci. Výsledkem bude asi něco jako dort, který pekli kočička s pejskem.

ČSSD obdržela od volební porážky dva příznivé signály. Za prvé, její preference neklesají, naopak. Návrat k čirému trepifajxlismu (dříve se říkalo „kult osobnosti“) není prozatím pravděpodobný a sebevědomí roste. Druhým příznivým signálem je odborová demonstrace, a u té je třeba se zastavit. ČMKOS je v podstatě monopolní organizace, v „konfederaci“ transformované ROH. Její vazby na ČSSD jsou těsnější, než by u odborové organizace měly být. Může se stát (a kdoví, zda už není) mocenským, politickým orgánem v situaci, kdy si v Poslanecké sněmovně opozice ani neškrtne a je tudíž vystavena velkému pokušení přenést politický zápas (dejme tomu také) na ulici, aby se obnovila platnost hesla: „bez nás si pánové ani ruce neumejou“.

ČMKOS má přitom dva problémy: její vliv na státní zaměstnance (včetně ozbrojených složek) je, jak se zdá, podstatně větší než na soukromou sféru. A za druhé: demonstrovalo 40 tisíc lidí. Zhruba v téže době proběhly v Paříži milionové demonstrace. Abychom se Francouzům vyrovnali, muselo by být demonstrantů zhruba 150 tisíc. Francouzkou vládou ten milion příliš nehnul, českou těch 40 tisíc poněkud rozhodilo. To je pro ČSSD velký svod, a vinu na něm má vládní koalice.

Vládní koalice je kolos na hliněných nohou. Původní rozdělení naší společnosti na „klausovce“ a „havlovce“, které dlouho bránilo vytvoření stabilní vládní koalice a nesmírně zvyšovalo vliv KSČM, vyústilo ve zrod fenoménu Jiří Paroubek. S Paroubkem se oba protagonisté neostýchali pelešit. Nyní se Havel octl mimo hlavní proud české politiky, osa se rozpadla a díky tomu mj. ztratila KSČM svůj význam. Nicméně přežívá napětí v koalici. ODS je zvyklá, že její koaliční partneři bývají cca šestiprocentní trpaslíci. Teď jí TOP09 dýchá na záda a VV jsou nad desetiprocentní hranicí. Je třeba dělat jinou politiku než po roce 1992. Přitom při všech svých strašlivých vlastnostech je ODS konsolidovaná politická strana. Ostatní dvě se teprve konsolidovat musí. Je otázka, zda je hlavním úkolem ODS jít zejména TOP09 po krku a snažit se ve spolupráci s prezidentem a podporou jeho kartáčovacích schůzek s ministry budovat u nás něco podobného, jako byl politický systém Maďarska ta Horthyho. Tato spolupráce je stejně nekorektní jako politická spolupráce ČSSD s v podstatě monopolními odbory. Díky tomu nemá pak koalice dost síly k tomu, aby čelila pokusům přenést politiku na ulici a dělá demonstrujícím (což znamená ČSSD) problematické ústupky, jimiž jen dává najevo svou slabost a rozloženost.

A protože vládě nezbude do budoucna než dělat nepopulární politiku, není vyloučeno, že za chvíli tu můžeme mít pokračování trepifajxlismu jinými prostředky. A květnové volební vítězství si bude moci koalice strčit za klobouk.

Lidové noviny 27. září 2010