Pár poznámek k Demokratické iniciativě

O Demokratické iniciativě se konečně zase mluví. Zásluhu na tom má primárně Ústav pro studium totalitních režimů, který vydal tento měsíc vzdělávací DVD pro střední školy s názvem „Listopad 1989 a cesta k němu“ a doprovodil je textem, kde se mimo jiné mluví o tom, že tehdy sice stále dominovala Charta77 jako vlajková loď opozice, že její taktika ovšem zůstávala legitimistická. Kromě toho se objevovala řada iniciativ, které se i obsahově vůči Chartě vymezovaly. V souvislosti s tím je zmíněna i Demokratická iniciativa, „která se zformovala už v roce 1987. Mezi její představitele patřili Emanuel Mandler, Karel Štindl a Bohumil Doležal. Demokratická iniciativa byla první skupinou, která se vůči režimu vymezovala z jasných politických pozic a usilovala o regulérní politickou soutěž. Tím se dosti odlišovala od ostatních skupin, které byly dosud zasaženy Havlovým konceptem „nepolitické politiky“.“

Tato pasáž se velmi znelíbila Petru Uhlovi, který ji v článku „Demokratickou iniciativou proti Chartě 77“ (Právo 20. září t.r.) využil ke kritice Ústavu pro studium totalitních režimů, jejž v jeho nynější podobě upřímně nenávidí. To, co vydal o Demokratické iniciativě, má být dokladem jeho naprosté neserióznosti.

Já naopak jsem docela rád, že se o Demokratické iniciativě, jejíž činnosti jsem se zúčastnil, zase veřejně debatuje (doposud se oficiózní politické, historické a žurnalistické kruhy tvářily, jako by nebyla existovala). Jsem rád přesto, že na rozdíl od textu ÚSTR, s nímž v zásadě souhlasím, Uhlův text obsahuje řadu omylů, věcných nepřesností i závěrů, které mi připadají absurdní. Pokud jde o věcné chyby a nepravdy, soustředil jsem se na ně v čtenářském dopise Právu, který snad v dohledné době vyjde. Chci se v příštích dnech k Demokratické iniciativě vyjádřit i zásadním textem v některém z tištěných médií. Následující řádky jsou osobním stanoviskem člověka, který se na činnosti skupiny intenzivně podílel. Nečiním si nárok mluvit za DI, ten nárok už dnes ostatně nemá nikdo. Jde o uzavřenou kapitolu, spiritus movens DI Emanuel Mandler před dvěma lety zemřel. Zároveň ovšem o kapitolu, která nějak ovlivnila politický vývoj po listopadu 1989. Proto stojí za to se o ní přít. Tyto řádky berte prosím jako jakousi přípravu na článek, který chystám (v dopise pro Právo jsem se snažil vyhnout jakékoli polemiky o názorech, šlo mi jen o nesprávnosti).

Petr Uhl píše: „DI se podle svého pozdějšího tvrzení z března 1988 obracela již ve druhé polovině roku 1987 dopisy a peticemi na ústřední výbor KSČ a jeho generálního tajemníka Miloše Jakeše s návrhy na zlepšení nebo naopak nepřijetí některých zákonů, a také s návrhem (šlo jen o věcný námět) nové ústavy.“

Dokumenty demokratické iniciativy byly uspořádány péčí pracovníků ÚSD ČSAV a vyšly v roce 1993 pod názvem „Čas demokratické iniciativy“. Žádný dokument z března 1988, kde by se mluvilo o peticích ÚV KSČ a Jakešovi, neexistuje, v roce 1987 vydali zakladatelé DI spolu s několika prominentními chartisty tři dopisy poslancům FS ČSSR. Žádný z nich neobsahoval věcný návrh ústavy. Je ovšem pravda, že od ledna roku 1988, kdy DI začala vystupovat samostatně, jsme se na vedení KSČ a Jakeše obraceli s nejrůznějšími požadavky a protesty, a to zcela záměrně, považovali jsme to za podstatnou věc. Naše požadavky byly politické. Nežili jsme v demokracii, ale v totalitním samoděržavém státě, v němž faktickou výkonnou moc měla komunistická strana, ale odpovědnost za své rozhodnutí nenesla ona, ale potěmkinská „demokratická“ fasáda, jež o své újmě nemohla dělat prakticky nic (zjednodušeně řečeno: když něco zvoral tajemník ÚV, pověsili, později už jen vyhodili ministra). Obracet se jen na pseudodemokratickou štafáž rudého samoděržaví jsme považovali za nechtěný podíl na maskování toho, jak režim skutečně fungoval.

Petr Uhl připouští, že DI byla politická opoziční aktivita, a to na rozdíl od Charty, která se vzdala možnosti vytyčovat vlastní program politických či společenských změn. Důvody k tomu byly podle něho za prvé jednodušší činnost, za druhé volnost, která měla umožnit více občanům, aby se k Chartě 77 přidali, a za třetí přesvědčení, že represe StB tak bude slabší. To mi připadá jako velmi důvěryhodné zdůvodnění. Nechám stranou, nakolik se to očekávání naplnilo, zdá se mi ovšem být naprosto zjevné, že v druhé polovině osmdesátých let byl podobný „neprogram“ naprosto nedostačující. Bylo zjevné, že režim se hroutí, a že je třeba se starat o to, jaký bude přechod od totality k demokracii a jak má ta demokracie vypadat.

To, že vztahy mezi Mandlerem a Havlem nebyly dobré, je pravda. Důvody z minulosti opět nechám stranou, rád bych jen upozornil na to, že oba byli schopni v roce 1987 tuto animozitu překonat, najít společnou řeč a spolupracovat (chartistická pomoc při „startu“ DI byla významná a je třeba ji ocenit). Mandlerovy výhrady proti Chartě byly věcné, nikoli osobní: domníval se, že je to přehnaný, radikalistický program, který povede spíš k vyhrocení latentních konfliktů uvnitř společnosti, než k jejich zmírnění. Domnívám se, že v této věci měl pravdu. Charta získala svým pronásledováním jakousi gloriolu, zároveň se mezi ní a společností vytvořila jakási bariéra: lidé si říkali, na to prostě nemáme, a chartisti „mlčící většinou“ tiše pohrdali. Smysluplný program musí být takový, na jehož naplňování lidi mají. Demokratické iniciativě šlo (deset let po Chartě, ovšem) o to, zformulovat politický program pro přechod od totality k demokracii, program realistický v tom smyslu, aby dokázal přitáhnout lidi a aby byl technicky proveditelný. Program, který klade důraz na české demokratické tradice a na budování demokratických institucí v evropském liberálním duchu.

Z edice dokumentů DI vyplývá, že podpisů pod dokumenty DI bylo o hodně víc, než kolik Uhl uvádí. Nepovažovali jsme ovšem za smysl naší práce, mít co nejvíc papírů podepsaných co nejvíce lidmi. Taky budování členské základny bylo vzhledem k okolnostem poměrně obtížné. S deseti – patnácti lidmi jsme v roce 1987 začínali. Na podzim před listopadem 1989 jsme ovšem měli na stovku aktivistů porůznu po Česku, několik lidí dokonce na Slovensku.

Pokud jde o šikanu, z Uhlova článku by se mohlo zdát, že spočívalo z jedné zavřené a jednoho Mandlerova zadržení. Jistě, represe v posledních dvou letech existence režimu byly ve srovnání s předchozí dobou dosti chabé. Přesto: já sám jsem za tu dobu vyfásl čtyři dvojité osmačtyřicítky za katrem, zadržen a vyslýchán jsem byl nesčíslněkrát, nedokážu to spočítat. Totéž platí i o dalších lidech z DI. Neříkám to, abych se chvástal, vím, že měsíc vazby byl neskonale nepříjemnější. Ale i takovéhle represe vytvářely nepříjemný soustavný tlak, který působil na nervy dosti neblaze. Organizovat za těchto okolností celostátní iniciativu nebylo příliš snadné.

Nerad bych se hádal, ale dr. Otáhal nebyl nikdy členem Demokratické iniciativy. Může o ní tedy psát z odstupu. Pro pana Uhla byl členem DI zjevně každý, kdo ji dost intenzivně nepomlouvá.

Podle pana Uhla Charta na rozdíl od DI nenabízela tehdejší moci dialog, nýbrž usilovala o „konstruktivní dialog s politickou a státní moci“ ale výhradně v rámci svého působení, tj. pouze v oblasti lidských práv, ne třeba v tom, jakou má mít stát ústavu. Tu ústavu si pan Uhl vymyslil, my jsme chtěli vést a vedli s mocí dialog o tom, jakým způsobem umožní přechod od totality k demokracii (tj. liberální demokracii západního typu) což obnášelo implicite i to, jak půjdou soudruzi od válu. Mírovým způsobem, ovšem. Šlo o jednotlivé kroky, týkající se jednotlivých oblastí politického života (vznik politických stran i mimo Národní frontu; nezávislé odbory; svoboda umělecké tvorby; atp.)

Pokud jde o založení strany, mluví pan Uhl jako úředník Kinclova ministerstva vnitra: šlo o politické gesto, podle tehdejší právní úpravy se politické strany neregistrovaly, existovaly jen ty, které vyjmenoval zákon. Musím tu zdůraznit, že starosti pana Uhla o čistotu bolševického právního řádu jsem tehdy nesdílel a ani dnes nesdílím. K demokratickému uspořádání společnosti patří nezávislé politické strany, jedna se tu hlásí o slovo, a jakým způsobem si to bolševičtí papaláši zařídí, nám bylo srdečně fuk. Vzhledem k tomu, že jsme tak učinili v situaci, kdy už z celé bolševické koloniální říše zbylo jen Rumunsko, byl bych se na jejich místě snažil.

Demokratickou iniciativu lze jistě kritizovat, v mnoha věcech právem. Z odstupu člověk jasněji vidí, jak a kdy chyboval. Napřed se o tom, co byla, musí vědět něco víc, než co o ní ví pan Uhl.

26. září 2010