K čemu je dobrá OSN?

Karel Steigerwald zveřejnil 16. září v MfD rozsáhlý článek „OSN, lidstvo u jednoho stolu“. Je k světové organizaci velmi a v zásadě po zásluze kritický. Přesto s některými jeho závěry nemohu plně souhlasit. Zároveň bych se docela rád vrátil k tématu, o němž jsem poprvé psal v Událostech v roce 2001 (a svůj krátký text bych při té příležitosti připomenul).

Tři poznámky úvodem

První poznámka je detail: pan Steigerwald píše, že ve valném shromáždění řečnila řada politiků „norimberského“ typu, ukrajinským katem Chruščovem počínaje a katem Pol Potem konče. Nikita Chruščov byl politik problematický a zločiny obtížený (vzpomeňme jen potlačení maďarské revoluce v roce 1956), ale toto srovnání je neúměrné a nespravedlivé.

Za druhé, nesdílím nadšení pana Steigerwada nad mezinárodními trestními tribunály a dost bych se divil, že by je zcela sdílel i Václav Klaus, jehož očekávanému vystoupení před plénem OSN je vlastně Steigerwaldův článek věnován. Jsou spíš nouzovým prostředkem v situaci, kdy společenství, kterému souzení darebáci stáli v čele, nemá zatím dost síly se s nimi spravedlivě vypořádat. Nakonec však dost často zbude – zejména v případě malých národů, jako jsou ty z bývalé Jugoslávie - něco hořkosti nad něčím, co chápou jako akt přesily. Tam, kde to jen trochu jde, by se příslušná společnost (stát, národ) měla se svými zločinci umět vypořádat sama. Jinak vzniká otázka legitimity soudu, která nebývá úplně snadno zodpověditelná. Čímž se dostávám k poznámce třetí, podstatné.

Pan Stweigerwald píše o potížích v průběhu Norimberského procesu, kdy „obratní obhájci nacistické elity upozorňovali na zvěrstva Stalinova režimu. Říkali pravdu, ale protože ta pravda zněla z ničemných úst, bylo nutné ji odmítnout“. Obávám se, že nutné je především odmítnout premisu, že obhájce ničemy musí být stejný ničema jako jeho klient, jinak by ho nehájil. Je to bohužel premisa jakobínsko-bolševická. Za normálních okolností by měl soud zvážit, nakolik je obhájcova informace pro jednání soudu relevantní. S Norimberským procesem souvisí ovšem základní problém: byl postaven na falešném a nemravném předpokladu, že se západní demokracie a rudá ruská tyranie dokážou shodnout na společném pojetí spravedlnosti. Steigerwald cituje Hermanna Göringa o tom, že vítězové soudí poražené a dodává: „měl samozřejmě pravdu, ale jinou, než myslel: lidskost soudila lidské zrůdy, protože zvítězila.“ Je ovšem pozoruhodné, že něco podobného jako Göring prohlásil (mimo jiné) na konferenci v Keynonu v Ohiu pár dní před popravou německých válečných zločinců senátor Robert Taft, tehdy hlavní mluvčí za Republikánskou stranu: „Proces vedený vítězi nad poraženými nemůže být nestranný, ať už bere na sebe jakoukoli formu spravedlnosti… Celý proces je prostoupen duchem pomsty a pomsta je zřídka kdy spravedlivá… V V těchto procesech jsme přistoupili na ruské pojetí smyslu tohoto procesu – jenž je projevem vládní politiky s nikoli spravedlnosti, což má jen málo společného s anglosaským dědictvím.“ A navíc proces podle Tafta „porušil americkou zásadu práva, podle níž nemůže být nikdo souzen s použitím zákona ex post facto.“ (cituji dle knihy J. F. Kennedyho Profily odvahy, Kennedy tam Tafta zařadil právě pro toto jeho vystoupení; je spravedlivé podotknout, že Kennedy do knížky dal portréty lidí, kteří dokázali statečně hájit menšinové stanovisko, bez ohledu na to, zda se mýlili nebo ne, protože člověk, který odvážně a důsledně hájí třeba mylné stanovisko, přispívá v demokratickém systému k tomu, aby stoupenci toho správného zdokonalili a znovu promysleli své stanovisko a své argumenty, a tedy i k úrovni demokracie všeobecně). Taky je pravda, že západní demokracie stály po válce samozřejmě před velkým problémem: nebylo možné nechat masové vrahy z nacistického vedení jen tak běžet (Winston Churchill se zabýval myšlenkou je prostě bez soudu pověsit). Zvolené řešení předznamenalo ovšem problémy, o nichž píše ve svém článku v souvislosti s OSN i Karel Steigerwald. Neoznačoval bych to jako on nezvalovsky „lidstvo u jednoho stolu na jednom náměstí“, ale spíše po orwellovsku „farmáři a čuňata za jedním stolem“. Nejprve ale můj text z roku 2001.

Jako čubčí syn s čubčím synem...

Představa, že konec studené války znamená zároveň začátek post-historie, v němž se nakonec uskuteční vláda Pravdy, Lásky a Lidských práv nad celým světem, dostává od devadesátých let minulého století ránu za ranou. Celosvětová spektakulární válka proti Iráku sice osvobodila Kuvajt (byly by to nejspíš zvládly dva prapory americké námořní pěchoty), ale bagdádský diktátor sedí dál pevně na svém trůně. Hora porodila myš. Zažili jsme a zažíváme krvavé konflikty na Balkáně, na Blízkém východě, v Indonésii, v Africe. Konference v Durbanu se změnila v konfrontaci Evropy s africkým a arabským světem. Ukázalo se, že si druhá strana vykládá např. rasismus po svém. Vize celosvětové rovnosti a bratrství, které se zhmotní např. v centrálním soudním tribunále, který bude soudit zločiny proti lidskosti, se v tuto chvíli jeví být pouhou utopií.

Na vytvoření OSN se kdysi dohodli Roosevelt se Stalinem. byly do ní vloženy velké iluze (Roosevelt o Stalinovi: myslím, že mne má rád) i imperiální plány (o ruských je nadbytečné mluvit, ale i Roosevelt na konci války nemyslel na nic jiného, než jak - ovšemže přísně v duchu lidských práv, rovnosti a bratrství - oholit své západní spojence o kolonie a upevnit tak vůdčí postavení své vlasti). Jak státy, tak i mezinárodní instituce trvají idejemi, na nichž byly založeny: v tomto případě šlo o utopii a imperiální ambice. Přesto během celé studené války i po ní celosvětová organizace v dílčích, praktických věcech mnohokrát prokázala svou užitečnost: je jen otázka, co se od ní dá, má a smí očekávat.

Před časem jsem viděl v televizi americký film o generálu Pattonovi. Docela obyčejný starší americký velkofilm - až na jednu scénu, která je v tomto směru inspirativní a stojí za převyprávění.

Na konci války pořádali Rusové "přátelská setkání" se západními spojenci. Vodka tekla proudem, před zraky zkoprnělých Evropanů se producírovali orientální žakléři a jogulátoři, hřměly Kalinky a Kaťuše... na jedné takové exhibici se ruský generál obrátil prostřednictvím svého tlumočníka na Pattona, aby si s ním připil na přátelství a spojenectví. Patton to rezolutně odmítl. Rus se zeptal, proč. Patton zavelel tlumočníkovi: řekněte panu generálovi, že je čubčí syn! Tlumočník se roztřásl, zesinal, zajíkavě protestoval, nakonec mu nezbylo než urážku přeložit. Tvář ruského generála se zkřivila vztekem, žakléři a jogulátoři přerušili své reje, rozhostilo se hrobové ticho. Rus zasupěl: řekněte panu generálovi, že je taky čubčí syn! Nato se Patton rozzářil: No to je ale něco úplně jiného, jako čubčí syn s čubčím synem si klidně můžeme připít! Skleničky zacinkaly, tanečníci se dali do křepčení a Alexandrovci do hulákání, situace byla zachráněna.

Světová organizace jako svatyně lidských práv, kýčovitý celosvětový Disneyland, kde si pod patronací ušlechtilých tetiček s nevybitou zásobou mateřství (Mary Robinsonová ap.) padají do náruče v pravdě, lásce a bratrství beránci a vlci, patří do říše snů. OSN jako fórum, kde si čubčí synové s čubčími syny domlouvají technické záležitosti svého neradostného a nelehkého soužití, je každodenní skutečností, která se osvědčila.(8. září 2001)

Problém Farmáři a čuňata

Kdybych citovaný text psal nyní, patrně bych zmírnil kritiku F. D. Roosevelta v tom smyslu, že v jeho stanovisku bylo především hodně amerického idealismu, který občas, od Vietnamu po Irák, přináší ještě problematičtější plody než imperiální ambice. V OSN byl tento idealismus využit a zneužit za nadšené spolupráce zemí jako Sovětské Rusko. Nadílka lidských práv, s níž OSN přišla zejména v oblastí sociální, je velmi problematická. Co znamená právo na život, právo na zdraví, etc., snad dokonce i právo na blahobyt? Pod kodex se nakonec ochotně podepsali skoro všichni, včetně těch, kteří se vůbec nechystali je dodržovat, nejen proto, že to bylo nemožné, ale také a především proto, že měli ve zvyku dodržovat z toho, k čemu se zavázali, jen to, co se jim hodilo – o to energičtěji pak vyžadovali na „čubčích synech“ na druhé straně barikády, aby dodržovali to, k čemu se zavázali a co se dodržovat nedalo, protože tito čubčí synové ctili zásadu že pacta sunt servanda. Otázka lidských práv v této rovině a v této podobě ztratila valnou část svého smyslu. A pokud jde o vojska OSN, mluvit o nich jako o slamníku vloženém mezi strany konfliktu, jak to činí pan Steigerwald, je velmi ohleduplné, často nemají vůbec ani prostředky, ani právo slamník dělat – viz Srebrenica. OSN přes všechnu salonně humanistickou omáčku není shromáždění světových demokracií, nýbrž společenstvím farmářů a čuňat. V Orwellově povídce sedí spolu nakonec farmáři a čuňata v hospodě a už se nedá ani pořádně poznat, kdo je farmář a kdo čuně. To je ideál, který se pokoušelo uvést ve skutečnost Sovětské Rusko: je třeba setřít ideové hranice mezi demokracií a rudou totalitou, aby se pak daly měnit i hranice skutečné s tím, že se vlastně zase až tolik neděje – zásady zůstávají zachovány (povedlo se to např, u nás). Z toho plyne. Že je zásadní věc udržet distinkci mezi farmáři a čuňaty – což je mimořádně obtížné v době, kdy se farmářský svět zmítá v hluboké krizi – nemám na mysli tu hospodářskou, ale krizi přesvědčení, víry a zásad.

OSN nikdy nebude fungovat jako společenství světových demokracií, pečující o mír a blahobyt na světě. Má šanci působit jako fórum, kde se čubčí synové s čubčími syny pokoušejí dohodnout o nutných technických záležitostech, umožňující zmírňovat probíhající konflikty a zabraňovat novým. Moc dokonalé to nikdy nebude.

Aby to vůbec aspoň trochu fungovalo, je z našeho, západního hlediska nutné:

-udržovat vědomí, že jde o společenství farmářů a čuňat,

-pročež farmáři nesmí přistoupit na fikci, že čuňata jsou jen specifická odrůda farmářů, přesněji řečeno že farmáři jsou jen specifická odrůda čuňat

-a tedy pečovat o to, aby oba tábory náhodou nesplývaly.

K tomu je, zase obrazně řečeno, třeba vyvarovat se společného vysedávání v hospodách, úzkostlivě dbát na formality a nevymýšlet si dalekosáhlé ideologické utopické projekty. Na něčem podobném se farmáři s čuňaty dohodnout nesmějí.

Přitom je samozřejmě třeba brát v úvahu, že každé čuně se může polepšit a stát se farmářem, že má smysl mu v tom pomáhat, ale že je přitom nutno dbát na svou farmářskou bezpečnost – protože každý farmář se může stát čunětem, jde to daleko snadněji než opačný proces.

Za podmínky, že budou západní demokracie schopny dodržovat tato pravidla, bude mít OSN smysl.

20. září 2010