Turecko – náš vzor

Referendum, které právě proběhlo v Turecku, je podle toho, co si člověk může přečíst v našich novinách, pozoruhodná záležitost. Na první pohled triumfovala demokracie: podařilo se vyrvat soudní moc z pařátů armády. Tím se zároveň omezuje nebezpečí vojenských převratů. Turecko vyšlo vstříc požadavkům EU i představám Evropanů o spravedlivém uspořádání společnosti.

Problém je v tom, že v Turecku má obě všechny významné státní instituce, legislativu i parlament, pod kontrolou islamistická strana. Chybí jen soudní moc, v níž se uplatňuje silný vliv armády. Armádu ovšem nikdo nevolil, jak by řekl Václav Klaus.

A problém je taky v tom, že demokracie sama o sobě není zárukou trvalého a spravedlivého uspořádání společnosti, když chybí dobrá vůle lidu. Pokud si lid spravedlivé uspořádání nepřeje (tím, že podlehne demagogii nezodpovědných vůdců, ovšem, lid je vždycky nevinný), pokud je společnost amorální, rozložená, barbarská, nakažená bezohledností a násilím, dokáže demokratickou cestou přejít k tyranii a přitom si jako rudimenty minulosti zachovat někdejší demokratické instituce, které už ovšem k ničemu nejsou. Ruský bolševický systém disponoval parlamentem, vládou, soudy, i když jen jako bezcennými kulisamy autokratického systému (vůdcovský princip) a teokratického systému (náboženství se tenkrát jmenovalo marxismus-leninismus). Rusko projelo v kratičkém období od února do listopadu 1917 tobogánem z jednoho autokratického a teokratického systému do druhého.

Taky Osmanská říše byla autokratická a teokratická. Tvůrce moderního Turecka Mustafa Kemal považoval za prvořadou věc udělat z ní nikoliv demokratický, ale sekulární stát. Vzhledem k tomu se moderní Turecko dlouho a pracně prokousávalo k většímu uplatnění občanských svobod, ale tahle cesta zůstávala otevřená větší svobodě a země se dodnes výrazně a na první pohled liší od ostatních islámských států. Garantem sekulárního státu byla armáda. Něco, nad čím dnešní „humanrightisté“ s opovržením ohrnou nos, ale kupodivu to fungovalo. Dnes to vypadá, že vůle lidu, opřená o demokratické zásady, povede Turecko íránskou cestou (viz např. protiizraelská orientace nynější turecké vlády).

Pro nás je to zajímavé hlavně v tom, když srovnáme nynější turecký vývoj s Klausovým úporným zápasem se soudní mocí. U nás soudní moc naštěstí už nepotřebuje armádu, aby ji chránila před pochybnými choutkami papalášů (naše armáda by to nepochybně nezvládla). Nicméně na konflikt je zaděláno, Klaus vyzývá k parlamentnímu tažení proti Ústavnímu soudu. Pokud si legislativa (nebo přesněji řečeno exekutiva ovládající legislativu) ochočí soudy, otvírá se cesta k autokratickému státu. Teokratický systém nám nehrozí (Československá církev husitská zatím nemá průbojnost islámu), ale výbojný a nestydatý šovinismus je stejně nebezpečný. V každém případě by to znamenalo oslabení sekulárního státu a odbourávání demokracie demokratickou cestou. Demokracie má své chyby. Na rozdíl od tyranie. Udržuje se dobrou vůlí veřejnosti a schopností nepropadnout falešným prorokům.

lidovky.cz 13. září 2010