ARCHIV

Co bude po Špidlovi

Zásada oddělení mocí v demokratické společnosti se zrodila mj. z realistického předpokladu, že člověk, povolaný k výkonu moci, je vždy vystaven pokušení soustředit ve svých rukou moc co největší, už jen proto, aby si zjednodušil situaci. A jde o to, zbudovat proti tomuto pokušení účinný systém zábran. Zavedená a stabilizovaná demokracie se pozná podle toho, nakolik dokáže vzdorovat pokusům o monopolizaci moci.

Václav Havel podnikl dva výrazné pokusy soustředit ve svých rukou nadměrnou moc. Po prvé hned po převratu, když se pokusil vytvořit politický systém, ve kterém by dominovala univerzální pastrana (Občanské fórum), zatímco ostatní strany měly být marginalizovány a postaveny na roveň extremistům. Během uskutečňování tohoto experimentu se vedení OF odtrhlo od své základny a zůstalo bezmocně viset na pupeční šňůře, která je spojovala s Hradem. Základny OF se zmocnil Václav Klaus a přetvořil ji v ODS.

Druhý pokus proběhl v roce 1997 a byl zjevně koncipován jako odveta za předchozí porážku. Havel využil toho, že koalice i největší vládní strana byly rozvráceny a vládní většina v parlamentě byla ve psí. Spojil se s disidenty v ODS a oběma menšími koaličními stranami. Vláda padla a v jeho režii pak vznikla vláda poloúřednická, ovšem jen s omezeným polem působnosti. Konec prezidentovu vlivu na exekutivu učinily volby v následujícím roce a vznik opoziční smlouvy, jakéhosi odborového sdružení dvou silných stran proti pokusům o eliminaci jejich vlivu na politické scéně.

Dá se říci, že v obou případech zvítězila demokracie, nebo jen to, že prezident, který nevynikal politickou obratností, neuspěl? Havlovi se ovšem podařilo udržet si vliv v Ústavním soudu, a také Senát zůstal jeho poslušným dítkem. To ovšem bylo dobře, protože obě instituce zmařily soustředěný pokus ODS a ČSSD rozparcelovat si do budoucna politickou moc ve státě. Je třeba konstatovat, že i tak absurdní instituce jako Senát prokázala, že je užitečná. Praktická politika se vzpírá dogmatům.

Dnes jako by se všechno začalo odvíjet v obráceném sledu. Nejsilnější vládní strana je rozložena, koalice rozpolcena, vládní většina v Poslanecké sněmovně je ve psí. Nový prezident je spojen pomyslnou pupeční šňůrou s nejsilnější opoziční stranou. Padle-li vláda, bude na tom Klaus ještě lépe než Havel v roce 1997. Může počítat ve větší či menší míře přinejmenším s částí KDU-ČSL, s částí ČSSD. Jeho vztahy ke KSČM jsou ve srovnání s minulostí nadstandardní, uvedl ji do dobré společnosti. Musí se vypořádat se dvěma problémy: za prvé, proti roku 1997 je myslitelná menšinová vláda ČSSD s podporou komunistů. A za druhé, nikdo kromě ODS nechce předčasné volby. Pokud uspěje, má šanci zavést aspoň dočasně něco, co bude ve skutečnosti fungovat jako prezidentský systém.

V následujících volbách pak asi zvítězí s velkou převahou ODS. US se ztratí v politickém propadlišti, KDU nezbude než spojit svůj osud s ODS. Jádro opozice bude tvořit KSČM, která má pořád vůči ostatním stranám jakýsi handicap v tom, že ji hodně lidí pořád ještě považuje za nepřijatelnou: je to slepá alternativa. ODS byla v posledních volbách úspěšná v Senátu i v krajské samosprávě. Nedostatky ústavy prezidentovi umožní, aby dostal pod kontrolu i Ústavní a Nejvyšší soud a omezil tím autonomii soudů obecně. Bude realizovat v daleko dokonalejší podobě to, o čem snili Havel a jeho přátelé bezprostředně po převratu. Tak nějak vypadal politický systém Maďarska na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století.

Možná, že je tento obraz trochu nespravedlivý k Havlově éře, která případným Špidlovým pádem definitivně skončí. Byl to konec konců jakýsi veselý nepořádek, který měl občas blízko ke svobodě. Demokracie je existenčně závislá na tom, aby široké vrstvy lidí cítily a využívaly její výhody. Pak ji také budou chtít. Je tomu dnes u nás opravdu tak? A není to snad tak, že o ni dnes u nás stojí jen úzké intelektuálské kroužky, které jsou všeobecně v opovržení?

Mladá fronta Dnes 23. září 2003