Slovanství a česká národní identita

Kritika, která v poslední době zazněla na adresu Muchovy Slovanské epopeje (Petr Fischer, Jiří Peňás) dala Evě Hahnové podnět k obecnější úvaze o českém vztahu ke slovanství („Češi vytěsňují, že jsou Slované“, Lidové noviny 14. 8., příloha Orientace). Zamýšlet se nad dnešním stavem identity českého národa prý vyšlo z módy, pohled na českou národnost v kontextu slovanských národů není v oblibě. Přispělo k tomu podle Hahnové i přetrvávání tradiční protislovanské předpojatosti, zahraničněpolitická orientace země (blíže nespecifikovaná) a údajné překonávání českého nacionalismu ve prospěch evropského sjednocování.

Především mám jakousi metodickou pochybnost, pokud jde o východisko úvah paní Hahnové: Muchův obrazový cyklus je podle ní „ojedinělý pokus ztvárnit myšlenkovou komplexitu dějin výtvarnými prostředky“. Slovanská epopej jako celek prý zasazuje českou minulost do neobvyklého kontextu a v tom tkví její síla – na tom nic nemění, že o historické adekvátnosti každého z Muchových obrazů lze jistě diskutovat (bodejť: Mikuláš Zrinský, tedy Miklós Zrínyi, byl vlastní volbou Maďar, Češi, tedy čeští námezdní žoldnéři, bojovali u Grunwaldu na obou stranách a na které stál Jan Žižka, není úplně jasné). Zásadní věc ovšem je, že umělecké dílo je něco jiného než přesně artikulovaná historická analýza a mlhavá výtvarná mystika je velmi problematické východisko k nějaké racionální úvaze.

To je jen poznámka na okraj. Podstatnější jsou „negativní stereotypy Slovanů“ v západní Evropě, s nimiž se u nás, jak píše Hahnová, nikdo racionálně-kriticky nevyrovnává a neuvažuje kreativně o své národní identitě. Z tohoto způsobu psaní dýchá jakási lítostivá ublíženost: evropské dějiny prý bývají v minulosti i dnes vnímány jako dějiny Evropy západní, západní veřejnost je proto v oblasti Slovanstva neinformovaná. Bohatý Západ bere slovanský východ s opovržením jako chudého a zaostalého souseda. Jako příklady uvádí paní Hahnová jakéhosi francouzského diplomata z 18. století, Hegela a Marxe.

Je pozoruhodné, že přitom vynechává jiného významného a pro české obrození směrodatného „západního“ myslitele, Johanna Gottfrieda Herdera. Ve známé kapitole z Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit podává totiž zrcadlově obrácený portrét Slovanů: na rozdíl od bojovných a násilnických Germánů to byli pracovití kolonisté, pastevci a zemědělci, zvelebující to, co před nimi jiní zpustošili. Mírní, pohostinní, milovníci zemské svobody. To je neuchránilo před útiskem. Neusilovali o nadvládu nad světem a Germáni se proti nim často proviňovali. V budoucím lepším světě je ovšem čeká velká budoucnost. Hegelův, Marxův i Herderův portrét má jedno společné: předmět jejich úvah vůbec neexistuje v takovém tvaru, aby nad ním mohli vést úvahy podobného typu.

„Slovanský mindrák“, k němuž mocně přispěl svými sentimentálními úvahami Herder, je od počátků obrození příznačný pro české intelektuální prostředí a vyplynul z neurovnaných středoevropských poměrů. Maďarský filosof István Bibó ve své práci o bídě malých východoevropských států (vyšla česky ve výboru, vydaném v roce 1996 v nakladatelství Kalligram) píše o tom, že na rozdíl od evropského Západu, kde v důsledku historického vývoje „národ“ znamená množinu občanů státu a nacionalismus šel ruku v ruce s demokratismem, vyvinuly se ve střední a jihovýchodní Evropě „národy bez států“, usilující o svou politickou emancipaci. Vznikly na etnickém základě (na tom není nic špatného), zároveň se ale odkazovaly k historickým hranicím, které se s etnickými hranicemi nekryly a pravidelně byly větší. Odtud se vyvíjel deformovaný, nedemokratický nacionalismus. Jeho průkopníky byli Němci (mj. i Herder), a od nich toto pojetí přejímali další národy oblasti, Maďaři, Poláci, Češi. Deformovaný nacionalismus byl pak zdrojem lítostivých nacionálních mindráků. Je přitom pozoruhodné, že neexistuje nějaký „panromanismus“ a jediné, co se podobá „všeslovanství“, jsou německá intelektuální hnutí, plod deformovaného nacionalismu, která nakonec vyústila do hrůzné podoby nacismu. Přesněji řečeno středoevropské všeslovanství je opsáno z problematických německých zdrojů a jeho duchovním otcem je Herder. Zatímco v „germánských“ státech kromě Německa a do jisté míry Rakouska se „pangermanismus“ příliš neujal, „všeslovanství“ zachvátilo jak malé středo-, východo- a jihoslovanské národy, tak Rusko. Problém byl v tom, že „Slované“ znamenalo, když vezmeme v úvahu národní a politickou sílu, Rusové a něco málo navíc. Slabé a ohrožené slovanské národy si od slovanského sjednocení slibovaly něco jiného než Ruská říše devatenáctého a dvacátého století. Pokusy o slovanskou integraci ve střední a východní Evropě (např. austroslavismus, československý a jugoslávský experiment) měly vést k vytvoření silného politického celku. Skončily krvavými konflikty, rozpadem, v nejhorším mnohaletou ruskou okupací. Klidný rozchod je spíše výjimka. Ruská říše sledovala všeslovanskou ideologií vlastní expanzi. Když Hahnová mluví o významných českých osobnostech s výrazně západoevropským kulturním zázemím, které se ovšem zajímaly nejen o český a západní svět, ale o evropský východ, zajímavé a příznačné není ani tak, koho jmenuje (Palacký, Masaryk, Beneš), ale koho vynechává, totiž Karla Havlíčka. Přitom Havlíček měl s Ruskem zažité osobní zkušenosti a hned na začátku své žurnalistické dráhy napsal do Pražských novin mimořádně významný článek, který má „Slovana a Čecha“ přímo v názvu. Havlíček byl politický realista (v tom na něj pak navázal Masaryk) a vyslovil se už tehdy proti „neurčité, temné, zmatené panslavistice“.

V článku se důkladně věnuje Rusku: „Rusové … chopili se idey Všeslovanstva, jak říkáme, zuby nehty. V celém světě, zvlášť ale v Evropě, jsou Rusové buď nenáviděni neb opovrženi (a to skoro napořád z dobrých příčin); bylo jim tedy divno, ale nadmíru příjemno nalézti přece někde na západě přátele. I spřátelili se hned a sbratřili s námi a s Ilyry, považujíce se však za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!! Těší se již, jaká jim porostou v Dalmatsku vína. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli. … A roku 1806 vyšla v Petrohradě brožurka „Píseň o vysvobození Srbska“, v které se Alexandr I. jmenuje velikým slovanským cárem a která se končí tím, že ´celá rusko-slovanská síla jde vysvobodit všechny sestry své od tyranstva´.Ve zvláštním poznamenání praví se tam: ´Sestry tyto jsou: Polsko, Prusko, Míšeň saská, Slezsko, Uhry, Čechy, Štýrsko, Ilyrie čili Tyrol (sic), Benátky, Korošsko (Karinthia), Dalmácie, Dubrovnik, Černá Hora, Albánie, Nová Alaunie, Epirotie čili Malá Rus (!!), Bosna, Bulharsko, Sedmihradsko, Multany, Valašsko, stará ruská Halič, a slovem všechna plemena a národy slovanského původu.´ Nemůže se říci, že by zde byl který slovanský národ vynechán, není-li několik nových přimyšleno a přislovaněno!! … dosvědčiti … mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí. Jak směšno, jak neprakticky bylo by s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratrským chtivost svou jen zakrývá, bratrovati se!! Přiznávám se, že mi Maďaři co zjevní nepřátelé Čechů a Ilyrů jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí – nás strčit do kapsy. Čechové jsme, a Čechové zůstati hodláme navždy a nechceme se státi ani Maďary, ani Němci, ani Rusy, a proto buďme k Rusům chladni, nemáme-li je dokonce nenáviděti.“ Tón je poněkud vášnivý a v závěru přeexponovaný, kritika se týká jen ruského „slavjanofilství“ a ruské imperiální myšlenky. (Všimněte si, prosím, že se velkoruská říše, definovaná v brožuře, kterou Havlíček cituje, skoro přesně kryje se západní hranicí ruského komunistického impéria po roce 1945).

Odtud pak vyplývají základní myšlenky jeho textu: „Jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje. Tak jako nemá být člověk pořádný kosmopolitou (kdo praví, že každého miluje, nemiluje žádného), tak, jako by směšno bylo ctíti patriotismus indoevropejský a dělati verše o něm v nadšení, zrovna tak, ovšem v menší míře, nepravdivé jest vlastenectví všeslovanské… Upírati nebudeme, že jest to velké štěstí, býti členem velikého, rozšířeného národu, tak jako si mnohý malý člověk přeje být velkým, tak jako by snad nikdo dobré vlastnosti, moc, jmění, kdyby je míti mohl, od sebe neodstrkoval: z druhé strany ale slušně se od rozumného člověka očekává, aby s osudem svým spokojen byl, a s tím, co má, se spokojiv, nežádal toho, co míti nemůže…. Zkrátka s hrdostí národní řeknu „Já jsem Čech“, ale nikdy „Já jsem Slovan“. Kdykoli se nazvu Slovanem, učiním to vždy jenom ve smyslu učeném, země- a národopisném.“ To je frontální útok na český „slovanský mindrák“. (Havlíčkovo stanovisko sdílel pak i Palacký. Když na sklonku života polemizuje s ruským slavjanofilem V. V. Makuševem, který viděl záchranu západních Slovanů v přijetí azbuky a ve „sbližování k jednomu spisovnému jazyku“ a tvrdil, že po rozpadu Rakouska bude úkolem Ruska zachránit západní Slovany před zkázou třeba i proti jejich vůli (!!), odpověděl rozhořčeně: „Kdybychom však někdy museli přestat býti Čechy – pak nám bude moci býti lhostejno, staneme-li se Němci, Vlachy, Maďary nebo Rusy“.)

Havlíček dobře věděl, že „nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympatie a jiné věci dohromady národnost, a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří“. Jaká je tedy z tohoto hlediska „kolektivní identita“ českého národa, o níž mluví Hahnová? Základní věcí bylo, že emancipující se český politický národ se v 19. století rozhodl spravovat své politické záležitosti v duchu zásad liberální demokracie. Tyto zásady ovšem nespadly z nebe. Vycházejí z příkazů evangelií, z rovnosti lidí před Bohem a z nekonečné hodnoty nesmrtelné lidské duše, ze zásady oddělení světského a Božího nároku (dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu). Odtud vede přes středověké oddělení světské a duchovní moci, přes evropskou reformaci a obtížné problémy, které vyvstaly náboženskou pluralitou, přímá cesta k osvícenství a Johnu Lockovi, otci evropské liberální demokracie. Tento základ, který má své kořeny v západním, evropském křesťanství, je pro naši národní identitu podstatně důležitější než (při vší úctě) jazyková příbuznost češtiny třeba s bulharštinou či ruštinou. Sdílíme jej v naší oblasti se slovanskými Poláky, Slováky, Slovinci a Chorvaty, i s neslovanskými Němci, Rakušany a Maďary. Masaryk, který už v začátcích své politické činnosti brojil proti „neživému slovanství“ a „slovanskému kosmopolitismu“, mluvil proto o tom, že „cíl našeho nejlepšího úsilí národního byl cílem všech národů“. A Masarykův žák Emanuel Rádl se pokusil shrnout, co „společný základ“, o nějž se opírá i naše kolektivní národní identita, obnáší: „Pod Západem rozumíme dnes onu obrovsky rozsáhlou a širokou krajinu, z níž ční jako veliké hory Sokrates se svou nezávislou kritikou, římské právo se svým porozuměním pro jasné formulace, křesťanství s láskou k bližnímu, rytířství s pochopením pro individuální nezávislost, scholastická metafyzika, reformace se svým návratem k Evangeliu, anglický parlament, základy vědy, osvícenství, humanita, lidská práva, demokracie… dějiny Západu spočívají v pokroku ducha, jenž dělá nové a nové objevy ve svobodném úsilí po pravdě a lásce k bližnímu a každým svým objevem prohlubuje ty předchozí.“

Tady, a ne ve slovanské pseudomystice Muchových poněkud obludných velepláten (jejich uměleckou hodnotu nechávám stranou, umělecká hodnota nemá s ideologií mnoho společného) hledejme spolehlivé základy naší národní identity.

Tučně vytištěný text padl za oběť nutnému zkrácení článku. Protože jej považuji za naprosto klíčový pro celý článek, dovolil jsem si ho zde, v přetištěném textu, zvýraznit.

Lidové noviny (příloha Orientace) 4. září 2010