ARCHIV

Co je to vlastně „mezinárodní společenství“?

Každý, kdo se na mezinárodní scéně dostane do potíží, dovolává se mezinárodního společenství. Slabé země u něj hledají ochranu, silné legitimitu. Mezinárodní společenství pak vyjádří jakýsi postoj, který se promění v čin. Nebo prostě alespoň zazní a dlouhodobou rezonancí se dříve či později dopracuje nějakého užitečného výsledku.

Tato představa, institucionalizovaná v OSN, je dítětem osvícenských představ pokrokových intelektuálů. Woodrow Wilson, zakladatel Společnosti národů, věřil přinejmenším v rozum a kolektivní touhu lidstva po míru. Spolu s ním podstatná část tehdejších elit. Následující vývoj však tyto naděje nepotvrdil. Německo vsadilo na Hitlera, nikoli na rozumové argumenty. Vítězství rozumu by Německu zajistilo zadostiučinění za versailleskou katastrofu a pravděpodobně by mu v širším horizontu umožnilo evropskou hegemonii bez jediného výstřelu. Jak říká britský politolog Laughland, „válka tento proces značně zkomplikovala“.

Iluze „mezinárodního společenství“ by pravděpodobně zanikla již na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy nastupovala globální konfrontace komunismu a demokracií. Za to, že se tak nestalo, vděčíme nezbytné ideologizaci studené války. Střet, který se nemohl odehrát na teritoriích bezprostředně ovládaných oběma soupeři, se přirozeně přesunul do třetího světa. Čím více byly tyto (většinou) anarchie či despocie mocensky slabší, tím větší jevily zájem o prezentaci na mezinárodních fórech, kde bylo možné nahradit sílu dobrým public relations. OSN byla z tohoto hlediska dokonalým jevištěm. Třetí svět využil této příležitosti beze zbytku.

Smrtí studené války odumřela i globální ideologizace mezinárodních vztahů. Nastupuje dlouho odkládaná hra na hledání klasické mocenské rovnováhy. Místo idealistických konceptů nastupují realisté. Leckdy je odkrývána i surová realita mezilidských vztahů. Na wilsonistickou představu o přirozeném míru mezi všemi národy při správném nastavení „parametrů“ slyší stále méně uší. Je totiž obtížně doložitelná. V Afghánistánu, jihovýchodní Evropě, Africe, na Blízkém východě a mnohde jinde nalezneme řadu kultur, které vyznávají kult válečníka. Mír je pro ně taktikou nebo slabostí. Nemilosrdné demografické trendy, v nichž mládne většina třetího světa, kultu násilí nahrávají. Brutalita poměrů v Palestině, Rwandě či Alžíru je dostatečně výmluvná. Tyto souvislosti dokazují jediné: mír a rozum nejsou planetárně sdílenou hodnotou. Stejně jako freudiánské koncepce o minimalizaci strasti a maximalizaci slasti, které se pokoušely dát uvedeným představám vědecké opodstatnění. Je čas smířit se světem, jaký je. Není to hezké. Ale není kam utéci.

Zdeněk Švácha