ARCHIV

Motejl for president?

Málokdy se podaří, aby se čtyři články různých publicistů doplňovaly v mnohohlasém kánonu tak harmonicky, jako se to stalo v rubrice Názory z MfD 4. prosince t.r.

Miloš Zeman nikomu nechybí, nikdo jej nepovolává zpět z Vysočiny, snad s výjimkou nějakých třech paní, co se jej před časem rozhodly přemluvit. Nikoho nenapadlo, že by snad mohl být nástupcem Václava Havla – dokonce ani vedení jeho vlastní strany. (Marek Švehla).

Naproti tomu Otakar Motejl je ctihodný, důstojný muž. Osvědčil statečnost, jemnost a citlivost. (Karel Steigerwald). Je morálně a politicky přijatelnější a výhledově prospěšnější nejen pro jednu stranu, ale i pro celou zemi, než Miloš Zeman, a není proti mysli ani vedení ČSSD, ani patrně valné části stranické základny (Pavel Tigrid).

Postzemanovské vedení ČSSD hraje komedii s tzv. prezidentským referendem, které karikuje smysl přímé demokracie a je precedentem k vytváření obecné nedůvěry k ní. (Ota Novotný)

Referendum v ČSSD je paskvil a Zemanovo vítězství bezcenné. Mělo by být na sobotním zasedání ÚVV ČSSD opomenuto a místo toho by se mělo přihlédnout k věrohodnému výzkumu agentury STEM, která nedávno předložila seznam 8 kandidátů v čele s Otakarem Motejlem (Pavel Tigrid).

Při pozornějším přečtení se člověka zmocní jakési pochybnosti. Proč publicista vystupuje jako dobrovolný tiskový mluvčí „vedení ČSSD“? A mluví o tom, koho vedení „nechce“ a kdo mu „není proti mysli“? Podle internetové stránky ČSSD tvoří její vedení předseda, pět místopředsedů, předseda senátorského klubu a ministr financí. Přinejmenším o dvou z nich, o místopředsedech Škromachovi a Lachnitovi je známo, že jsou Zemanovi stoupenci. Navíc „vedení“ není nepochybně žádné politbyro, aby jeho sympatie či antipatie rozhodovaly, kdo může být kandidátem na prezidenta a kdo ne.

Taky není pravda, že by Zemana nikdo z Vysočiny nevolal. Má ve straně stále silnou pozici a velkou podporu.

K referendu v ČSSD je možné mít tisíc a jednu výhradu. Byl to populistický tah zemanovců, jemuž se Špidla nedokázal vzepřít, protože mu chyběly protiargumenty. Místo toho přišel s alibistickým nápadem na referendum mezi nestraníky – zjevně chtěl, aby boj se Zemanem za něho vybojovali oni. To samozřejmě nemohlo dopadnout dobře.

Je ovšem věcí ČSSD, jakou technikou vybere svého kandidáta. Může se třeba rozhodnout, že o něho bude metat los. Podstatné je, že má v volné ruce v tom, komu dá svou důvěru, pochopitelně s tím, že její odpovědní činitelé pak za výběr ponesou zodpovědnost před stranou i před veřejností. Je to vlastně otázka míry: jak hluboko lze zvenčí strkat nos do vnitřních záležitostí ČSSD.

Z toho hlediska je poněkud výstřední nápad, že by orientačním kritériem měl být výsledek průzkumu veřejného mínění. Pokud bychom to domysleli do konce, bylo by možné tímto způsobem vybírat i poslance. Ušetřili bychom za volby. Výhoda nepřímé demokracie spočívá v tom, že výběr není zatížen např. osobní popularitou voleného, která bývá zejména u nás často docela zavádějícím kritériem (uvažte jen, kdo všechno už u nás byl nejpopulárnějším politikem!), a že je možno zohlednit politická kritéria. (Nepřímá volba má jistě, zvlášť v prostředí, které nevyniká politickou kulturu, i řadu nevýhod).

V hodnocení případného Zemanova prezidentování bych se s těmi, co jsem tu citoval, asi shodl. Představa, že se na pět let usalaší v Domě u Červeného srdce, je dosti děsivá. Ještě horší by však bylo, kdyby tu pak nebyl nezávislý tisk, který si dovede udržet odstup od praktické politiky a je schopen nestranného a věcného, to znamená spravedlivého posouzení. Proto je mimořádně důležité zachovat distanci mezi publicistikou a politickou agitací, v níž si podávají ruku lobbysmus a nevyžádaná poradenská služba pro stranická grémia.

Mladá fronta Dnes, 7.12.2002