Živých a mrtvých spolu tančí svět

Citát (nevím jak přesný, je to už dávno) pochází z pěkné anglické hororové povídky, kterou jsem četl někdy začátkem sedmdesátých let. Do anglického přímořského městečka přijíždí na dovolenou mladý novomanželský pár. Když se blíží konec sezóny, turisté mizí, a místní doporučují oběma mladým lidem, aby co nejdřív učinili totéž. Oni však se zvědavosti (a ke své škodě) zůstanou. Jednoho dne se vypraví na pláž a ke svému zděšení narážejí na stále víc lidských ostatků v nejrůznějším stupni rozkladu. Utonulí se na den, přesněji řečeno na noc vracejí mezi živé. V noci pak mrtví se živými tančí jakýsi divoký danse macabre za zpěvu morbidní písně, z níž je citát v titulku. Novomanželům nepomůže, že se zamknou v pokoji, lidský řetěz rozběsněných tanečníků vyrazí dveře a strhne dívku mezi sebe. Hodinu po půlnoci e „oslava“ skončí, ale ta dívka se od té chvíle osudově změnila: svůj další život bude žít na půl cesty mezi živými a mrtvolami.

Naše vlast připomíná čím dál tím víc to anglické městečko. S tím rozdílem, že pozůstatky mrtvých se objevují postupně a soustavně na nejrůznějších místech našeho „pohraničí“. Není to žádná legrace, máme percentuálně největší pohraničí na světě, začíná na jednom místě třicet kilometrů od Prahy a patří k němu svým způsobem, jak před časem pěkně ukázal režisér David Vondráček, i samotná Praha. Když se pozůstatky mrtvých vracejí do našeho života, začíná tanec. Naposledy se tak stalo před pár dny na Jihlavsku. Policie ČR se už nějakou dobu zabývá případem zavraždění patnácti německých civilistů devatenáctého května 1945. Její práce je nezáviděníhodná. Na jedné straně němečtí pamětníci, vyhnaní v roce 1946, jimž se tu noc „ztratili“ příbuzní. Pamatují se na to, že je z provizorního lágru v noci odvlekli ožralí „revoluční gardisté“ za vesnici, kde si museli vykopat hrob. Pak je umlátili lopatami a motykami (výzbroj „revolučních gard“ nebyla ještě na úrovni) a zahrabali. Na druhé straně čeští nepamětníci. Nepamatují se na nic. Nic se nestalo.

Nepamětníci mají ovšem smůlu: dva pamětníci označili přesně místo, kde teď policie a archeologové nalezli lidské pozůstatky a zbytky oblečení. Policie bere svou práci vážně, chce z nálezu odebrat vzorky DNA a srovnat je s DNA pozůstalých. S právní stránkou věci má ovšem potíž: Pokud by šlo o vraždu, je promlčena. Pokud by šlo o zločin proti lidskosti (musím se přiznat, že nápad mi nepřipadá zase až tak výstřední), žádné promlčení neplatí. Případní viníci, až na jednoho (jakási Brožová-Polednová v kalhotech) jsou ovšem už po smrti.

Kamenná na Jihlavsku není jediné místo, kde nás mrtví (nikoli utopení, nýbrž zavraždění) zvou k tanci. Na kostry narážíme velmi často: v Postoloprtech. V Novém Boru. V Přerově. V Pohořelicích. Základní otázka není, jak tu věc právně pojmout, ale zda ti ubití smějí mít vůbec hrob. V Postoloprtech byl např. zvolen kompromis, na památníku nesmí být napsáno, že šlo o Němce (připletl se tam prý omylem i nějaký Čech, když se kácí les, lítají třísky). Aniž bych chtěl bagatelizovat práci lidí, kteří usilují o civilizované řešení (mám k nim velkou úctu), vypadá náš smrtí tanec zejména díky úřadům a různým organizacím, čerpajícím svou sílu nejspíš ze slovanského východu, jako obludná šaškárna. Jak dlouho ještě vydrží Česká republika opile balancovat mezi živými a mrtvými?

lidovky.cz 17. srpna 2010