Glosa na pátek: Národní památka? Zbourat!

Hlavním tématem posledních dní je vlastně případ bratří Mašínů. Nechci však o něm psát zrovna teď. Nemám k jejich činnosti nelomeně nekritické stanovisko, ale jednak je to na delší text a jednak bych na rozdíl od jiných považoval za projev nevychovaného buranství zveřejňovat je takříkajíc nad rakví Milana Paumera.

Zaujala mne však i jiná zpráva. ČSTV je ve finanční tísni (máme krizi). Jeho činovníci začali uvažovat o tom, že nechají zbourat Strahovský stadion a pozemek prodají (měly by tam vzniknout domy s exkluzivními byty). Pak se zalekli své smělosti a prohlásili, že celá věc je teprve ve stádiu úvah. Problém je mj. to, že stavba má statut „národní památky“. Různí bojovníci a legionáři by nepochybně spustili řev a pan prezident Klaus by se možná nechal k chátrajícímu monstru připoutat řetězy, aby zabránil demolici.

Stadion vznikl v polovině dvacátých let (původně byl dřevěný) a jeho jediným účelem bylo, že se tam jedou za šest let konaly tzv. všesokolské slety. Sokol byla tělovýchovná organizace, vzniklá v druhé polovině 19. století podle německého vzoru jako jakási náhrada za to, že paravojenské organizace „národního“ charakteru se ve staré monarchii příliš netrpěly. Slety nabyly za první republiky výrazně megalomanský charakter. Bylo to něco jako výstražné zabarvení, kterým se některá zvířátka snaží bránit před predátory. Tisíce lidé dělá na povel kotrmelce: to je pane něco! Národní sebevědomí to možná trochu pozvedlo, na predátory to velký dojem neudělalo.

Bolševik sice Sokol jako buržoazně nacionalistickou organizaci fakticky zrušil, ale tato tradice mu připadala plodnou: kotrmelce na povel se v masovém měřítku dělaly dál, tentokrát nikoli k větší slávě národa, ale „všeho pracujícího lidu“. Na věčné časy a nikdy jinak. I tento záměr se naštěstí nenaplnil.

Po listopadovém převratu tu zbylo betonové koloseum, které se vůbec k ničemu praktickému nehodilo, respektive toho jediného, k čemu se hodilo, nebylo zapotřebí. Je směšné, že trvalo dvacet let, než se někdo odvážil říci, přesněji řečeno naznačit, že nejlepší by bylo tu ohavnost demolovat. Stavba vypadá tak, jak vypadá – jako něco, co přežilo svou smrt.

Přitom někomu patří. Ten někdo, komu opatří, má právo o ní rozhodnout tak, aby z ní měl co největší užitek. Zda by se kousek měl z architektonické piety zachovat, jak navrhuje architekt Lukeš, je samozřejmě věcí úvahy. Sport dnes chápeme jinak než za první republiky a za totáče. Je ve svých vyšších patrech poctivě profesionální. Nemá jako chůdy simulovat mohutnost, kterou malý národ nemá. Nemá se do něho promítat hysterie (kdo neskáče, není Čech). Přesto mi dělá dobře (a připadá mi to normální) např. když naši hokejisté vyhrají mistrovství světa. K tomu je zapotřebí mj. peněz, z nichž se vrcholový sport vydržuje. Není k tomu zapotřebí šeredná chátrající betonová obluda na Strahově. Nechť ji vlastník zbourá a pozemek prodá, má na to právo.