Proč mám rád Izrael

Abych to vysvětlil, musím se vrátit do doby svého mládí. To, co je dnes Česká republika, bylo součástí pomyslného pseudostátu zvaného ČSSR, který byl zase kolonií bolševického Ruska. Vládl v něm hnusný, i když v té době už poněkud směšný režim. Na jeho hnusnosti a směšnosti se shodla drtivá většina obyvatelstva, jenže jinak už na ničem, k širší shodě chyběly instrumenty. Zároveň v šedesátých letech minulého století začalo poblikávat světýlko jakési naděje. Skončilo to bohužel příjezdem ruských tanků a dvacetiletým tunelem „normalizace“. Ta naděje nebyla samozřejmě v potěmkiniádě „socialismu s lidskou tváří“, ale především ve dvou událostech, které signalizovaly, že to taky nemusí být „na věčné časy a nikdy jinak“, a že přesvědčení našich hegemonů „Moskva – tretij Rim, i četvjortovo ně budět“ může být taky jen veliká a prázdná iluze (nakonec se ho museli vzdát, a řekl bych, že to bylo dobře i pro ně).

První naděje byla kubánská krize. Drzý ruský despota se pokoušel hrát partičku pokra s americkým prezidentem, kterým pohrdal, protože ho považoval za politicky nezkušeného („strčíme jim do kalhot ježka“), a prohrál nakonec i vlastní kaťata. Ponižující projev slabosti rudého impéria naznačil, že to s těmi věčnými časy možná nebude tak zlé. Černokněžníkovi praskla první obruč. Žádný Chruščovův nástupce si už netroufl simulovat čelní srážku se Spojenými státy. Doufali, že jim jejich vítězství nad Američany vybojují jiní a na jiných než na amerických bojištích.

Brežněv považoval za slabý článek „imperialistického řetězu“ Izrael. Vymyslel si, že ho za něj porazí jeho arabští sousedé a tím dají jaksi nepřímo za vyučenou Západu a USA. Vyzbrojil je a seřadil do jedné fronty v čele s Násirovým Egyptem a se Sýrií. Izrael stál proti přinejmenším desetinásobné přesile. Přidalo se mj. i dosud opatrné Jordánsko. Nato Arabové zablokovali Tiranskou úžinu a odřízli od moře přístav Ejlat, přes nějž Izrael dovážel ropu. Izraelci vždy zdůrazňovali, že blokáda úžiny pro ně znamená casus belli. Vyčůraná taktika Rusů a jejich arabských spojenců byla: vyprovokujeme Izrael, aby začal válku, pak ho jako agresora rozdrtíme a zničíme a ukážeme světu, za co stojí západní spojenectví. Bolševická propaganda (i v českých novinách) zlomyslně zdůrazňovala, že v části svého území je Izrael jen dvacet pět kilometrů široký.

Z plánu vyšlo jen to první, námořní blokáda. Izrael pak zmobilizoval prakticky veškeré letectvo, bez vyhlášení války (to by dnešní západní pacifisté hystericky ječeli!) obletěl egyptské radary, z nechráněného západního směru napadl egyptská vojenská letiště a na zemi zničil prakticky všechna egyptská vojenská letadla. Válka se na to změnila v obrovské arabské fiasko. Následoval útěk Egypťanů z pásma Gazy a ze Sinajského poloostrova, útěk Jordánců z území na západ od Jordánu a z dosud arabské části Jeruzaléma. Po těžkých bojích dobyli Izraelci i Golanské výšiny, odkud Syřané předtím soustavně ostřelovali přilehlé oblasti Izraele. To vše za šest dní, právě prožíváme nekulaté výročí tohoto válečného konfliktu. Arabům nezbylo než škemrat o mír a jejich ruským protektorům než bezmocně řvát.

Zároveň se ukázalo, jak dalece rozložený je v komunistické kolonii zvané ČSSR Novotného režim. Média přinášela informace o průběhu války často se špatně skrývanou radostí. V televizi vystoupil tehdejší náčelník politické správy ČSLA Prchlík a prohlásil, že Izraelci nepřevýšili své protivníky počtem a výzbrojí, ale především bojovou morálkou.

Z šestidenní války vyplynulo i pro Čechy dvojí poučení: za prvé – na věčné časy nemusí platit ani náhodou. A za druhé, i očividně slabší má šanci, když projeví odvahu ve spravedlivé věci. Bohužel jsme se pak podle toho moc nechovali – ale pořád tu bylo aspoň jisté kvantum naděje, podstatě větší než předtím.

Uplynulo třiačtyřicet let od šestidenní války a dvacet jedna let od chvíle, kdy u nás lidé osvobození bez velké vlastní zásluhy vyšli do ulic, plni dobré vůle a velkých plánů. Soudě podle toho, jak dnes ČT a české noviny informují o tom, co se děje kolem „humanitárního konvoje“ do Gazy, by člověk skoro řekl, že dnešní česká intelektuální elita vypadá po dvaceti letech od převratu spíš než jako ti, co vylezli v listopadu 1989 nadšeně do svobody, jako Jahuové ze Swiftových Gulliverových cest, bytosti na první pohled poněkud podobné lidem, a přitom odpudivější než obyčejný kůň.

Ani mne nenapadne, abych se přidal k jejich ohavnému chóru. Brání mi v tom ten zážitek z roku 1967.

6. června 2010