Až všechno rozkradem…

Události mají čím dál tím víc čtenářů, Přitom čím dál tím víc zjištuji, že se s většinou z nich na zcela zásadních věcech neshodnu. Vznikají dvě otázky: proč to já dělám (píšu) a proč to oni čtou. Nebylo by lépe s tím k oboustranné spokojenosti praštit?

V posledních dnech se vynořily (když nechám stranou izraelský zásah v Gaze) dvě konfliktní otázky: případ „selky“ Havránkové, která už šestnáct let úspěšně blokuje dostavbu dálnice do Hradce Králové (český rekord to je určitě, ale není to náhodou rekord evropský nebo docela světový?) a přesvědčení českých voličů o tom, jak heroickým kroužkováním kandidátek dosáhli zásadní obrody české politiky.

Začněme tím druhým: česká politika ozdravět potřebovala. Cosi se změnilo k lepšímu, to nepopírám. A nemyslím si, že by kroužkování kandidátek nemělo vůbec smysl a mělo by se zrušit. Jenže to může být jen poslední korektura, kterou provádějí lidé o politice informovaní a v politice zainteresovaní. Je tomu tak opravdu? Nejsem žádný ctitel Ivana Langra, ale jeho vyškrtnutí z kandidátky neproběhlo na základě nějakého věcného zvážení dobře informovaných lidí, ale na základě davové psychózy rozpoutané Mladou frontou Dnes a opřené o naprosto neprůkazné „důkazy“. Mají nám snad namísto politiků, kteří přece jen nesou aspoň nějakou odpovědnost, i když se z ní za současného stavu dovedou často šikovně vyzout, dělat politiku naprosto nezodpovědní žurnalisté? Klausovi vadí, že žurnalisty nikdo nevolí, to je ovšem směšné; ale to neznamená, že nenesou zodpovědnost. Ale zodpovědnost by po nich měl chtít čtenář nebo jiný žurnalista. Chtějí ji? Zrovna třeba v Langrově případě?

Nespokojenost české veřejnosti s politikou má ovšem reálný základ. České politické strany jsou v současné době v lepším případě zájmové kluby, v horším gangy, často obojí. Nesou lidi. Totiž ty statisíce lidí, kteří by ve straně makali, starali se o ni, dělali to nezištně a pilně po léta a ohlídali si, aby se jim tam necpalo tolik kariéristů a nedej bože snad i gangsterů. Jak to, že lidi jsou třeba v Rakousku, jak to, že lidi byli u nás ještě po válce (před únorem 1948), a teď už ne? Pokud tu budou, bude mít i kroužkování smysl. Jinak se jedni kariéristé jen nahradí jinými, případně někým, kdo se na poslední místo v kandidátce nechal napsat ze slušnosti, protože už „nebyli lidi“ a přitom vůbec nechce např. poslance dělat. Vzdá se mandátu a dostane ho coby náhradník zpátky ten, který měl přijít pryč.

Politické strany jsou páteř politického systému. Politický systém je páteř demokratického státu. Politický systém musí tvořit statisíce lidí. Pokud lidé chybí, je stát buď privátní podnik, nebo peleš lotrovská, nebo obojí: stručně řečeno banánová republika v končinách, kde ani ty banány nerostou.

Pokud je stát banánová republika není to primárně tím, že jsou špatní politici (jistěže jsou špatní), ale politici jsou v banánové republice špatní proto, že jsou špatní občané, jejich voliči, protože kašlou (výstižnější by byl brutálnější termín) na politiku. Tedy nejsou to žádní občané, nýbrž nevolníci, mužici, či jak se v minulém režimu říkalo „poctiví pracující“. Ti ovšem chápou stát nikoli jako společnou věc, která jim patří, nýbrž jako cosi cizího, co je užitečné vyždímat, rozchvátit a co nejvíc na tom trhnout. Koho to je, nevíme, víme jen, že to není naše. Vlastně – je hodně těch, kteří nechtějí, aby to bylo taky jejich, protože z vlastního se např. nedá krást.

Většina lidí samozřejmě krást nechce a už vůbec z toho nepodezírám paní Havránkovou, té jde ostatně primárně o její majetek. Nicméně – i mezi poctivce se v takto zařízené společnosti vkrádá zásada „z cizího krev neteče“. Jde o to optimalizovat své zisky, ať to trvá třeba šestnáct let. Proto je u nás obtížné postavit obyčejnou dálnici. Stavba se vleče, zadrhává o jeden soudní spor za druhým, mění se v jakýsi finanční malstroem, vzniká nepřehledná situace, z níž těží jiní, to, co se jinde staví dva roky, trvá u nás dvacet a stojí pětkrát tolik, jak by ne.

Chybí nám pocit občanské zodpovědnosti. To je zodpovědnost za společnou věc. My žádnou společnou věc nemáme. Máme na rozdíl od starého režimu nějaké své, a to je umístěno uprostřed cizího, z něhož krev neteče.

Na sklonku minulého režimu vznikla mimořádně pěkná parodie na budovatelskou píseň z Werichovy slátaniny Císařův pekař a pekařův císař. Závět parodie zní: „až všechno rozkradem, nebudem pracovat, budem si všechno jen navzájem půjčovat, ten půjčí to a ten zas tohle, tak budem všichni všechno mít dohromady.“ Laskavému čtenáři jistě nemusím připomínat, že je to parodie a že načrtnutý model, jakkoli svůdný, nemůže ve skutečnosti fungovat. Obávám se, že jsou u nás tací – mezi čtenáři událostí jistě ne – kteří v koutku duše na tento fiktivní zázrak v koutku duše a maličko věří.

6. června 2010