Proč má ČSSD takovou smůlu

V poslední době se odehrálo v souvislosti s předvolební kampaní ČSSD několik skutečných incidentů, přičemž zatím ve vzduchu visí jeden virtuální.

Na mítinku strany se objevil mladý muž s transparentem „Jmenuji se Paroubek a brzy budu první zastřelený prezident v ČR“. První místopředseda strany Sobotka dostal na jiném mítinku, v Brně, ránu pěstí od jakéhosi kořaly. Je třeba též započíst údajný vrh lahví s „utopenci“ (rozuměj vuřty) na pódium při mítinku v Kladně. A vynechat nelze ani skoro symbolické podpálení propagačního stánku strany v Plzni.

Navíc šéf volební kampaně ODS Langer oznámil, že má ze dvou zdrojů zprávu o chystaném útoku na paní Paroubkovou s robětem, nebo snad dokonce na samotného šéfa strany ve finiši volební kampaně. (Jiří Paroubek reagoval v podstatě tím, že Langer měl věc ohlásit na policii a pak v zájmu vyšetřování mlčet; to má své racionální jádro, ovšem pokud by se opravdu něco podobného přihodilo, zdvihne se taková vlna emocí, že žádné vysvětlování nebude nic platné).

Tyto události a situace ČSSD v předvolební kampani jsou specifické a stojí za podrobnější analýzu.

Všechny zmíněné události připomínají tragické události z minulosti – s tím, že vypadají jako jejich parodie: rána do Sobotkova nosu je parodií atentátu na Roberta Kennedyho. Podpálení stánku v Plzni je parodií na požár Reichstagu. Údajný vrh lahví s utopenci připomíná situaci, kdy rozvášněný dav v Athénách útočí Molotovovými koktaily na instituce a představitele „establishmentu“ – připomíná ji ovšem stejně jako kašírovaná pseudobitva u Sadové tu skutečnou. Jen transparent věštící atentát na „prezidenta“ Paroubka se svou stupiditou nedá přirovnat k ničemu, to je česká inovace.

Vyvstává otázka po motivaci těchto činů. Motivace první: ČSSD hájí důsledně zájmy širokých vrstev obyvatelstva. Nepoctiví zbohatlíci a jejich politické organizace se snaží najatými bojůvkami narušit její kampaň a zastrašit její představitele, podobně, jako to dělali nacisté v roce 1933. Temné náznaky tohoto typu zazněly z úst nejvyšších představitelů strany. Vyžadují, aby posluchači vypnuli racionální uvažování: i protivníci potřebují získat voliče, a podobnými akcemi nikdo voliče nezíská ani neztratí.

Na základě podobných analogií (rána pěstí do Sobotkova nosu a atentát na Kirova, zapálení stánku ČSSD a požár Reichstagu, nezapomínejme, že jde o parodie) může někdo (zvlášť když bude mít zlou vůli souměřitelnou s tou Paroubkovou) dospět k závěru, že ty akce provokuje ČSSD, aby vzbudila ve veřejnosti soucit a rozhořčení, navodila hysterické soucítění, jež pak pomůže ČSSD vyhrát volby.

I tento výklad, stejně jako první, je přeexponovaný: otvírá cestu tomu, aby lidé uvěřili blbým řečem o „dinosaurech“ a o tom, že je teď ta pravá chvíle vyměnit všechny politiky. Těžko ovšem přehlížet, že incidenty jdou ČSSD celkem k duhu a těžko se ubránit dojmu, že může být v pokušení je tu a tam trochu přiživit.

Je tu ovšem jedna otázka, kterou nelze zanedbat: proč ty incidenty, jakkoli směšné, potkávají jenom sociální demokraty?

Nemohu si pomoci, ale hysterie, kterou strana do předvolební kampaně vnáší, negativní kampaň, kterou přivedla takřka k dokonalosti, provokuje lidi psychicky nevyrovnané a teenagery k podobným činům. Averzi mohou vzbuzovat i některé psychické zvláštnosti předsedy strany. Jeho veřejné vystupování je plné arogance a hrubosti. Pokud by se ovšem někdo pokusil nejen ho snad nedej Bože trochu napodobit, ale třeba jen ironizovat, začne ronit krokodýlí slzy o divoké nenávisti, jíž je obklopen. I proto ČSSD nepříjemnosti, jež ji potkávají, nafukuje. Navíc některé její spektakulární akce už v minulosti byly podivným způsobem dvojznačné – například Paroubkovo revoluční vystoupení těsně před vyhlášením volebních výsledků v roce 2006. Paroubek se údajně v té chvíli domníval, že vyhrál volby o jeden hlas. Obával se, že by mu protivná strana byla ochotna neústavním způsobem vyrvat těsné vítězství? Nebo si to těsné vítězství chtěl neústavním způsobem pojistit sám?

Předvolební situace je velmi nepřehledná. Vzhledem k tomu, že kampaň probíhá už přinejmenším rok, dalo by se napětí krájet. Na tom, že kampaň probíhá tak dlouho, se podepsal Jiří Paroubek a jeho strana. Veřejnost by se neměla nechat tahat za nos.

Lidové noviny 18. května 2010