Z redakční korespondence

3.5.-6.5.2010

Z redakční korespondence

Zdravím Vás, pane Doležale,
V posledním sobotním zápisníku mě zaujal Váš komentář k článku Luboše Palaty v sobotních LN (Výlet do Budapešti je jako vrátit se v čase). Rád bych se pana Palaty zastal, a to ze dvou důvodů – jednak z jeho textu podle mě nemluví nesnesitelná česká nadutost, naopak je jedním z mála českých publicistů, kteří dokáží o problematice střední Evropy a jejích národů psát vcelku zasvěceně a hlavně nezaujatě. Což se při vší úctě nedá říci o Vás a Vašem stylu komentářů, které – pokud se týkají středoevropské problematiky – na mě většinou působí jako xenofobie a nacionalismus naruby (když ale říkám „při vší úctě“ tak to opravdu nemyslím jako frázi, jako Váš bývalý student z FSV si Vás nesmírně vážím a Vaše upřímná zapálenost v otázkách typu Benešových dekretů či radaru je mi velice sympatická, jakkoli s Vámi v některých dílčích věcech nemusím souhlasit).

K Palatovi a jeho popisu Budapešti – neznám maďarskou metropoli tak intimně jako Vy, byl jsem tam za posledních deset let všehovšudy dvakrát a vždy jen několik dní. Moje dojmy se nicméně naprosto shodovaly s dojmy pana Palaty – na turistu, který v tom městě stráví maximálně několik dní a není schopen si k němu vybudovat zvláštní vztah, prostě působí mnohem špinavěji a zanedbaněji než třeba Praha (což mi mimo jiné potvrdila řada mých zahraničních přátel, včetně dvou Maďarů). To není žádné ohrnování nosu, to je prostě bezprostřední dojem nezaujatého pozorovatele. Stejně jako třeba to, že historické centrum Tallinnu je architektonicky dost podobné Starému městu, nicméně má mnohem působivější a vkusnější atmosféru (bez všudypřítomných stánků s matrjoškami, čínským sklem a ruskými ušankami a naháněčů do striptýzového baru v Karlovce). Když napíšu něco takového, tak to taky přece

automaticky neznamená, že jsem nad Čechy nos ohrnující estonský nafoukanec. Palata pouze popsal svoje dojmy ze současné Budapešti – a já jako český čtenář, který není zakomplexovaný národovec, si z toho vyvodím veskrze opačný závěr, než jaký Vy Palatovi podsouváte: dávejme si my Češi pozor na jakýkoli pocit nadřazenosti, výjimečnosti či premiantství – stačí osm let vlády v Paroubkově stylu a můžeme my i naše hlavní město dopadnout stejně jako země, která na konci devadesátých let platila za středoevropského tygra a premianta…

Jiří Kučera

Pane Doležale,
nedá mi to, abych Vás v tomto týdnu nepozdravil ještě jednou, a to v souvislosti s Vaší osobní polemikou s Lubošem Palatou. Nemám žádnou zvláštní motivaci se ho zastávat – osobně ho neznám, je pro mě jen jedním z mnoha publicistů, jejichž názor si rád přečtu. Vás oproti tomu osobně znám (jaksi jednostranně – Vy si mě asi pamatovat nebudete, byl jsem jeden z těch mnoha studentů, co na konci devadesátých let navštěvovali Vaše semináře k vybraným kapitolám z českého politického myšlení na FSV UK) a byl jste mi vždy lidsky i názorově velmi sympatický. Přesto mám zato, že když Palata napsal, že podle Vás jsou Češi ten nejhroznější národ v Evropě a že vyhnání Němců považujete za Kainovo znamení českého národa, tak pomocí zkratkovité nadsázky docela trefně vystihl můj dlouhodobý dojem z Vaší publicistické tvorby na toto téma (tu nadsázku ale podtrhuji). A to říkám jako člověk, který se s Vámi stoprocentně shodne na názoru, že okradení, částečné vyvraždění a celkové vyhnání Němců v letech 45-46 byla odporná prasárna. Jakkoli totiž připouštíte, že ve střední Evropě neexistují dobré a špatné národy a že jsme se k sobě všichni navzájem chovali jako dobytek, průřez Vaší publicistickou tvorbou tak opravdu, ale opravdu nepůsobí.

Máte bezpochyby pravdu, že národy, stejně jako jednotlivci, by měly být schopny nahlédnout své hříchy, kát se za ně a prosit za odpuštění. Jenže to je ideál, zatímco v praxi to takhle v Evropě nikdy nechodilo a ani chodit nebude – s jedinou výjimkou, a tou jsou Němci a jejich zločiny za druhé světové války. Ze dvou důvodů – zaprvé proto, že to co Němci Evropě a zvlášť svým sousedům ve dvacátém století provedli, se skutečně povahou i měřítkem vymyká z ostatních prasáren, kterými se národy v Evropě navzájem během uplynulých staletí častovaly; zadruhé jejich pokání bylo možné pouze proto, že k němu díky absolutní porážce v poslední válce mohli být donuceni. Tyto výjimečné okolnosti v případě jiných evropských národů a jejich hříchů, včetně těch našich, nebyly a nebudou k dispozici. I v té západní, civilizačně a kulturně vyspělejší části Evropy se tamní národy (kromě již zmíněných Němců), pokud jde o jejich krvavé spory z doby také poměrně nedávné, nevydaly cestou vzájemného pokání a prosby o odpuštění – prostě jenom po druhé světové válce prostřednictvím rozvoje integračního evropského projektu spolu začaly doopravdy společně žít a tím postupně obrušovat hrany vzájemných averzí. A jinak to podle mě nepůjde ani v případě střední Evropy. Musíme prostě zapomenout a začít spolu žít. Zní to cynicky a utilitárně, ale je to tak. Vyhnání Němců z české kotliny je prostě dnes už historie, jakkoli nepěkná, a jako taková by neměla být zatahována do politiky (a že to určité sudetoněmecké spolky a na ně navázaní někteří němečtí a rakouští politici stejně jako naše politická reprezentace pod vedením moudrého a laskavého prezidenta Václava a jeho družiny dělají, je cynická sviňárna). Stejně tak je historií třeba to, že české země a jejich lidské a průmyslové zdroje byly po šest protektorátních let plundrovány ve prospěch válečné mašinérie Třetí říše – a žádné formy odškodnění se jim za to od Německa nikdy nedostalo, nehledě na to, že následkem války, kterou vyvolali Němci, české země na čtyřicet let skončily jako vazal zaostalé orientální despocie, se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Ano máte pravdu, že jsme do ruského chomoutu vlezli skoro sami, ale to je pouze přitěžující okolnost, která nic nemění na skutečnosti, že kdyby nebylo druhé světové války, tak by se Stalin do střední Evropy vůbec nedostal… Politizace těchto témat ale jenom roztáčí nekonečnou spirálu dalšího vzájemného obviňování, co kdo začal, co kdo udělal nebo neudělal, když udělat mohl, atd.… Takhle bychom se nakonec od vyhnání Němců, Protektorátu a vyvraždění české židovské komunity, Mnichova, popření práva na sebeurčení sudetských Němců po první světové válce přes zmařené česko-rakousko-uherské vyrovnání a jazyková nařízení ve druhé polovině 19. století, Bílou horu, apod. dostali až k vyhnání Keltů Germány a nevedlo by to stejně k ničemu.

Jiří Kučera

Vážený pane,
omlouvám se za pozdní zveřejnění obou dopisů, z neznámých důvodů zabloudily mezi spamy a dohledal jsem je teprve teď.

Beru na vědomí, že mne považujete ve věcech střední Evropy za nezasvěceného a zaujatého, i když mne to trochu překvapuje (všimněte si prosím, jak jsem slušný, nemusel bych). Sám víte, že jsem se na rozdíl od pana Palaty podrobněji zabýval moderními maďarskými moderními dějinami a maďarským politickým myšlením, že jsem o tom na rozdíl od pana Palaty deset let na FSV přednášel a že např. taky na rozdíl od pana Palaty umím maďarsky.

Zaujatý samozřejmě jsem: jsem zaujatý pro porozumění národů střední Evropy, protože bez něho náš rozpolcený region neobstojí ani v rámci EU, ani v konfrontaci s možnými predátory z východu. Proto je především třeba rozbít falešnou českou hierarchii, odvozenou z první republiky: demokratičtí a vyspělí Češi, velkoryse přibalení Slováci, Poláci, které je možné tolerovat, a nakonec maďarští obtížní a remcaví špindírové, kteří mají pořád revanšistické choutky a je třeba je držet zkrátka. Palatovo nevěcné a opovržlivé psaní o Budapešti je jen malý účelový kamínek do této mozaiky. Pan Palata není jen náhodný pocestný, který dvakrát zabloudí do Budapešti, je publicista, který se středoevropskou problematikou systematicky zabývá a měl by dávat k dispozici víc než dojmy. A dále – pokud Budapešť v tom či onom nedosahuje úrovně Prahy – to se ovšem týče jen centra, kam se v Praze už skoro bojím chodit, protože mám intenzivní dojem, že mi už nepatří – je to tím, že je na tak malou zemi příliš velká (mj. díky nespravedlivému okleštění Maďarského království v Trianonu, tehdy byly Maďarsku uzmuty i oblasti obývané většinově či výlučně Maďary), že byla na rozdíl od Prahy dvakrát strašně zpustošena (po prvé při dobývání Rusy na přelomu let 1944-45, po druhé v revoluci roku 1956). Rány jsou už zahojeny a rozdíl mezi Budapeští a Prahou je dnes mnohem menší, než jak ho Palata soustavně líčí. Opakuji, že je to detail v v tom, v čem se od Palaty liším, ale detail podstatný.

Daleko zásadnější je Palatův a Váš názor, že „podle mne jsou Češi ten nejhroznější národ v Evropě a že vyhnání Němců považuji za Kainovo znamení“. Mrzí mne, že jste se neobtěžoval to nějak dokumentovat, nemohu si vzít poučení. Mohu jen opakovat znovu to, co jsem nesčíslněkrát napsal:

Za prvé, národy (stejně jako jednotlivci) se od sebe neliší tím, zda hřeší nebo ne, ale jenom tím, zda a do jaké míry se jim podařilo své hříchy nazřít. Když se to nepovede hned napoprvé, nic není ztraceno, pokud jsou tu lidé, kteří se o to znovu a znovu pokouší. Nejde přitom o nějaké roztrhnutí roucha a pokání před tím, komu jsme ublížili, aspoň v první řadě ne: nýbrž o to, že hřešit se nevyplácí, je to nepraktické, a ten, kdo své hříchy nazře a pojmenuje, dělá to proto, aby je už v budoucnu neopakoval.

Za druhé, pokud jde o vzájemné hříchy malých středoevropských národů, píšu pořád a pořád dokola, že jsou si v této věci rovny, tedy jedny za osmnáct, druhé za dvacet bez dvou. V této choulostivé situaci je naprosto neplodné, když si začnou své hříchy vyčítat a zuřivě se dožadovat satisfakce. Jediná možná cesta je, aby každý začal sám u sebe a šel tak těm druhým příkladem. Je to příkaz Evangelia, nejen povinný, ale taky praktický a šikovný (na tuto stránku „Ježíšova učení“ upozorňoval už Masaryk, jak jistě víte, pokud jste chodil na mé přednášky): „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním, oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: „Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka“ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a teprve pak prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ Jedině na základě toho se pak můžeme dopracovat k tomu, co v roce 1945 postuloval maďarský filosof István Bibó: „skutečná demokracie a skutečné usmíření mezi těmito národy zavládne teprve tehdy, až poprvé společně pochopí a pojmenují své vlastní, vzájemné zpustnutí.“ Z čistě praktického hlediska je nejen žádoucí, ale dokonce nutné, aby každý začal sám od sebe. Je to vklad dobré vůle, bez níž není možné dospět k žádné pevné politické dohodě.

Za třetí, vůbec nechápu, co je to Kainovo znamení. Pokud někdo pojmenuje, a tedy uzná svůj hřích, ztrácí znamení tohoto hříchu. Pokud jde např. o vyhnání Němců, o němž se několikrát zmiňujete, vede se o té věci od převratu jakási diskuse, s mnoha peripetiemi. Oficiózní státní stanovisko přitom zní: ano, nebylo to nic pěkného, ale nesmíme to pozorovat dnešníma očima (proboha, kde vezmeme jiné oči!): tenkrát to totiž dělali všichni a hlavní příčinou byl Hitler. Považuji takové zdůvodnění za obludně vychcané. Vyhnání Němců bylo už tenkrát něco nepřípustného (jak by si pak někdo mohl dovolit kritizovat vyhánění Arménů o třicet let dříve), a dějiny nejsou jen slepým sledem příčin a následků, spočívají na rozhodování svobodných lidí, kteří se rozhodují podle důvodů. Důvody, podle nichž se rozhodli naši předkové, nebyly správné. Toto pojetí je tedy třeba kritizovat a zrevidovat, a až se to povede (dosud se to ani náhodou nestalo), bude problém sprovozen ze světa.

Vaše názory na poválečný vývoj v Evropě ovšem považuji za neuvěřitelné: Němcům podle Vás nezbylo než se omluvit, jednak proto, že jejich zločiny byly příliš obludné, a hlavně, že k tomu byli vítězi po válce prostě donuceni. Jenže k tomu, aby někdo věcně a kriticky zhodnotil vlastní minulost a přiznal si své hříchy, nemůže být donucen. Aby podobná činnost měla nějaký smysl a platnost, musí být dobrovolná, provedená ze svobodného rozhodnutí. Německá sebereflexe nebyla z Němců vytlučena v Norimberku, byl to mnohaletý proces. Nestála na základě zásady „prostě zapomenout a začít spolu žít“, protože to nemůže nikdy fungovat. Nemůže to fungovat v Německu a nemůže to fungovat ani u nás, protože problém není mezi námi a Němci, ani mezi námi a sudetskými Němci, ale mezi námi a námi, například mezi mnou a Vámi. Je to spor o věcný a spravedlivý pohled na naši minulost, který je důležitý ne snad pro historii an sich, ale proto, že má své důsledky pro přítomnost a budoucnost (abychom už nikdy nic podobného neopakovali), má tedy důsledky politické. Pokud se nedobereme spravedlivého závěru, je naše národní budoucnost ohrožena.

Co mi na Vašich názorech připadá velmi příznačné, je podvědomý český sklon svést všechno na druhé, alibismus. Jistě, strčili jsme Stalinovi hlavu do zadnice, ale vinen je Hitler, který umožnil, že Stalinova zadnice byla nastavena přesně tak, abychom do ní tu hlavu strčit mohli. Je mi líto, ale Finové byli v roce 1945 v horší situaci než my, Rakušané o něco málo taky. Finové i Rakušané si dokázali ubránit takovou míru svobody, o níž se nám v době ruské nadvlády mohlo jen zdát. Ale neklesejte na mysli, pane Kučero. To neznamená, že by Češi byli ten nejopovrženíhodnější národ na světě, nýbrž přesně vzato jen a jen to, že v této jedné konkrétní věci a v této konkrétní době jsme to ve srovnání se dvěma konkrétními národy, Finy a Rakušany, tak říkajíc posrali. Nepropadejme však zoufalství: jde jen o to se poučit. Pokud se poučíme, příště se nám to už nestane.

Bohumil Doležal, 9. května 2009