Zmizelí sousedé, exoti

Na serverech Idnes a lidovky.cz se dnes objevily dva zdánlivě nesouvisející texty.

Na Idnes píší, že ministryně školství pozastavila financování projektu „Stopy totality“, na nějž byly převedeny prostředky poskytnuté EU. Může jít o čistě administrativní problém (u některých projektů se nyní zkoumá, zda odpovídají nejen podmínkám EU, ale i prioritám resortu). Vzhledem k těm prioritám resortu se nabízí lehce zlomyslný výklad.

Smysl projektu, na němž se podílejí studenti za spoluúčasti svých učitelů, je pátrat ve svém okolí po lidech, kteří se za komunistické diktatury vzepřeli režimu, zaznamenat jejich výpovědi i reakci okolí. Jde o zachycení příběhů a postojů lidí, ať už byly statečné, lhostejné nebo motivované pouze touhou přežít. To jsou ovšem věci, které by naši společnost jaksi rozdělily. Naše společnost je sjednocená na základě zapomnění. Odpovídá to prioritám resortu?

Druhý projekt vlastně předchází Stopy totality. Jmenuje se „Zmizelí sousedé“ a zabývá se našimi židovskými spoluobčany, kteří se za německé okupace stali oběťmi holocaustu. Jde hlavně o děti studenty. K tomu si neodpustím dvě poznámky. Zmizelo nejen 270 000 našich židovských spoluobčanů, ale bezprostředně po válce taky skoro tři miliony německých. Mezi obojím je velký rozdíl, ti první byli vyvražděni, ti druzí jen vyhnáni. Okradeni byli obojí. Ty první mají na svědomí Němci, ty druhé my.

A za druhé: množiny se tak trochu protínají. Značná část zavražděných Židů mluvila německy. Někteří z nich se považovali za Němce a jen nacistická idiocie je vyvrhla z národa. Po válce jsme si všechny zavražděné, ty, co mluvili česky, i ty, co mluvili německy, posmrtně znárodnili a všech 270 000 zahrnuli mezi 360 000 československých obětí nacismu (údaje se týkají celého Československa včetně Podkarpatské Rusi).

Projekt se mi tedy jeví neúplný a předpokládám, že bude doplněn. Doplnění očekávám zhruba za padesát let.

V lidovkách.cz (jde o zprávu ČTK) zase analyzují jména, objevující se na kandidátkách stran k nadcházejícím parlamentním volbám. I zde je problém s Němci – je jich příliš mnoho, dvacet čtyři. Naštěstí nejde o německou národnost, nýbrž jen o lidi, kteří se jmenují Němec. Potíž je taky s „exotickými jmény“. Za exotická jména se považují mj. Andrzej Waclawik, Martin Weczerek nebo Urszula Szymeczkova. Zdá se, že je pro nás poněkud pracné zaregistrovat, že v současné době u nás žije asi 52 tisíc takových „exotů“. Dostali se sem i se svými domovy ve dvacátých letech, bez vlastního přičinění, na základě arbitráže velmocí. V roce 1939 jim veškerý spolkový majetek zabrali Němci, Češi ho pak zkonfiskovali v roce 1945 jako německý. Beneš by je byl chtěl původně taky vyhnat (v Úvahách o slovanství stanovil tezi, že ve slovanských státech nesmějí být „jinoslovanské“ menšiny), Stalin mu to naštěstí zakázal.

Máme chronické problémy s jednotou. Provádíme soustavný a čím dál tím směšnější tanec mezi vejci. Ty, co zmizeli, si pořádně nepamatujeme, ty, co zůstali, máme za exoty. Problémy máme nejen s komunistickou, ale i s tou předkomunistickou minulostí. Něco by se s tím mělo dělat, ať už za peníze EU a s požehnáním ministerstva školství, nebo bez nich.

2. května 2010