Poznámka k anketě na tento týden

Dnešní anketní otázka Událostí bude zřejmě řadě čtenářů Událostí připadat poněkud nekonvenční. Nedokázal jsem však odolat.

Nad klipem Petra Zelenky Přemluv bábu se zvedla vlna nevole tak obří, že mi to trochu připomíná Hilsneriádu (v organizování a provádění Hilsneriád jsme machři). Nechci to dílko idealizovat, ale zdá se mi, že se stalo jen záminkou k orgiím hněvu starců, a stařenek, dovolávajících se úcty. Neúcty je v klipu daleko, daleko méně, než jak by z reakcí „seniorů“ a české intelektuální elity (obávám se, že sestává taky převážně ze seniorů) plynulo. Snad by se celá věc dala vyřídit závěrečnou sentencí z jedné velmi zdařilé americké sci-fi povídky: jen počkejte, za pár desetiletí (v té povídce je za pár let, jde jen o podobný, ne o totožný problém) budete jako my (ve starobylejší podobě existuje úsloví, zdobící různé kapucínské krypty: Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy). Já jsem senior-kverulant. Nesmírně mne mrzí, že v té vichřici hněvu a kritiky zůstala úplně nepovšimnuta základní věc, která mne naplnila ne snad hněvem, ale návalem existenciální nejistoty.

Jde o tvrzení paní Marthy Issové, že zadek si utíráme levou rukou. Abych si ověřil, zda snad nejsem beznadějný zvrhlík, udělal jsem malou anketu mezi svými blízkými. Její výsledek mne povzbudil k tomu, abych se s problémem obrátil na širší čtenářskou obec. Cynicky využívám kalkulu, že žádný zavedený server si nejspíš podobnou otázku položit nedovolí (ale možná, že se mýlím).

Problém je s formulací prefabrikovaných odpovědí. Otázka je jasná: „Reakce na názor paní Issové: kterou rukou si utíráte zadek?“ Rovněž s prvními dvěma odpovědmi není problém: za prvé: levou, za druhé: pravou. Vzhledem tradičnímu formátu našich anket musíme do třetí odpovědi shrnout tři možnosti: jak kdy, obouruč (nepříliš pravděpodobné), nevím (ještě méně pravděpodobné; pokud je někdo tak roztržitý, doporučuji mu, aby si to před odpovědí šel vyzkoušet).

Zbývá poslední možná odpověď, která se mi do ankety nevejde: totiž „zadek si neutírám nikdy“. Možná je to dobře, aktivní čtenáře bych nejspíš tím, že jim nabízím podobnou možnost volby, urazil. Existují nicméně dvě ne úplně malé skupiny lidí, pro něž je odpověď relevantní. Totiž ti úplně nejmladší junioři a někteří z těch nejstarších seniorů. Mezi nimi je ovšem podstatný rozdíl: ti první z toho v drtivé většině případů rychle vyrostou. Pokud jde o ty druhé, hrozí nám každému nebezpečí, že mezi ně, pokud včas neumřeme na infarkt nebo nespadneme pod auto, budeme dřív nebo později patřit taky. Internet pak už ovšem nejspíš používat nebudeme.

2. května 2010